Kolonoskopie

Ach ty slasti života. Ne zrovna příjemné vyšetření a ještě méně příjemná příprava. Takové pití projímadla je skutečná zábava. Ještěže je člověk tvor romantický. (Příběh z Ameriky.)

Nevím, čeho se bojím víc. Samotného vyšetření nebo toho, co může objevit? Znovu a znovu probírám své příznaky. Dopustil jsem se strašlivé chyby – vyhledal jsem je na internetu. Nyní mě již nikdo nemůže utěšit. Ani Arlene.

Je v práci, avšak našla si čas na esemesku.

„Jak se máš?“

„Výborně.“

Sotva jsem zprávu odeslal, telefon počal zvonit. Volala sestřička, aby mě poučila, jak se mám na zákrok připravit.

Nesmím jíst celozrné pečivo a slupky od zeleniny a ovoce. To nebude problém, celozrné pečivo ani slupky nevyhledávám. „Den před úkonem nejezte vůbec a pijte pouze bezbarvé tekutiny.“ Dobrá. „A dle pokynů v přiloženém letáku, pijte ten kouzelný lektvar (opravdu nápoj tak nazvala), který jste si vyzvedl v lékárně. Ten vám pomůže vyprázdnit tlusté střevo. To může být pro jisté pacienty trochu nepříjemné.“

Trochu?

Celou noc jsem se nehnul z mísy. Toaletní papír mi rozedřel zadek do krve. Zkuste si jej utírat každých pět minut. Nejstrašlivější noc mého života. Nekonečný, dvanáctihodinový průjem.

Když mě druhý den Arlene konečně vezla do nemocnice, na vše jsem již dávno rezignoval. Ať si se mnou dělají, co chtějí...

Co se mnou skutečně dělali, nevím. Nahý, oblečen pouze do nemocniční košile s rozparkem příhodně umístěným vzadu, jsem, poté co jsem se prokázal průkazem pojištěnce a několika podpisy stvrdil, že veškeré náklady, jež neuhradí pojišťovna, uhradím sám a v případě mého úmrtí je uhradí osoby mně blízké, ulehl na lůžko a na doktorův příkaz na něho vystrčil zadek. Sestřička mě bodla do paže a vzápětí mě oba nechali být.

Dlouho se nic nedělo. A pak se mi cosi začalo drát do střev. Zaúpěl jsem.

„Je to nepříjemné?“ uslyšel jsem doktorův hlas.

Zaúpěl jsem hlasitěji.

„Nic se nebojte. Zvýšíme vám dávku.“

Zvýšili mi dávku a já se kamsi vytratil.

Probral jsem se v jiné místnosti. Pod sebou postel, nad sebou žlutý strop a ustaranou tvář. Přimhouřil jsem oči. Byla to Arlene. Jak se ale změnila!

Na zlomek vteřiny, v polospánku a v polosnění, jsem ji spatřil takovou, jakou byla před lety, když letadlo letecké společnosti Northwest Airlines s houpnutím dosedlo na přistávací plochu a já se snoubeneckým vízem, na něž jsem čekal dlouhého půl roku, rozechvělým srdcem, dvěma kufry a štosem dokumentů napochodoval před imigračního úředníka. Zjevně jsem se mu nelíbil. Přísně si mě změřil a štos dokumentů, jež jsem mu předal, kamsi odložil, aniž se na ně podíval. Nezajímali ho papíry, zajímal jsem ho já. Podrobil mě skutečně podrobnému výslechu. Položil mi mnoho zbytečných otázek (odpovědi na něž se nacházely v těch dokumentech) a přitom důležitě listoval stránkami mého pasu. Předstíral, že v něm čte, přestože v něm na čtení nic nebylo. Občas se zamračil, jakoby se mu cosi nezdálo. Pod nosem měl pěstěný knírek a na chlupatém předloktí modrým inkoustem vytetovaného orla a nápis Bůh žehnej USA. Zíral jsem na toho orla a na ty chlupy. Černé a vlhké. Tenhle člověk rozhoduje o mém osudu. Nechá mě projít, či nenechá? Jediné jeho slovo a já poputuju zpátky. Nechal mě projít. „Vítejte,“ zahučel nepřátelsky, pozvedl chlupatou pěst a do pasu mi přeci jen otiskl to všemocné razítko. „Další!“ zařval na snědého muže v turbanu, jenž stál v předepsané vzdálenosti za mnou. Popadl jsem pas a pelášil pryč. Několik kroků ode mne, za skleněnou stěnou, čekala Arlene...

„Ahoj,“ řekla, když pochopila, že jsem se dostatečně probral.

„Tak co?“ zeptal jsem se jí, zdaleka ne připraven na nejhorší.

Ale to už se odkudsi vynořil doktor. Vážný a odtažitý.

„Vše v pořádku,“ sdělil mi.

„Opravdu?“ otázal jsem se nevěřícně.

„Opravdu.“

Kámen mi spadl ze srdce. Jistě museli slyšet to žuchnutí. Jsem zdravý! Až na to že se čas od času pokadím. To ale nevadí! Zmocnila se mě ohromná chuť žít. Jako tenkrát, když mě propustil ten imigrační úředník. Zářil jsem jako půlměsíc. A jako půlměsíc jsem se vznášel.