Czechvar aneb pivo z Československa

Pivo je lék na duši. Zvláště když se jedná o české pivo čepované v irské hospodě Švédského institutu na americkém Středozápadě. To se pak dobře tlachá i o ujímání. (Příběh ze současné Ameriky.)

Týden je pryč a po něm druhý. Zase je středa a já musím na hodinu švédštiny. Nechce se mi. Ale minule jsem nebyl.

Arlene mě pozoruje. Sedí na posteli, nohy natažené, na klíně nezbytný laptop. Pracuje. Jak jinak. Mně naschvál. Aby vynikla má nečinnost.

Samozřejmě, že ne. Pracuje, protože musí. Kdo dnes dělá osm hodin? Moderní vynálezy. Počítač, tablet, mobil. Není to nádherné být neustále ve spojení? Chudák, ještě se nestihla ani navečeřet. Mobil bez přestání zvoní, pípá a vibruje. Proto nestíhá. Pro samé meetingy, schůze, porady a konference není čas na práci.

Co kdybych se na ni vrhl? Srazil jí z klína ten laptop, strhl z ní šaty. Jak by zareagovala? Údivem? Či snad rozhořčením? Nedej bože, že bych snad ten firemní laptop rozbil. Pokrčím proto rameny a políbím ji na tvář. Nedokáže se odtrhnout od emailu a nastavit mi ústa.

Nevadí.

Nesněží ani neprší. Večer je přesto poněkud truchlivý. Snad za to mohou holé stromy bez listí a jakási všudypřítomná vlhkost.

Listy, jež popadaly ze stromů, tlejí na ulici. Minu zamřížovaný obchod a pumpu s neprůstřelným sklem. Depresivní čtvrť. Snad by bylo lépe se obrátit a ujet. Kam ale?

Švédský institut tu kupodivu pořád ještě stojí. Zaparkuju a neradostně do něj vstoupím. Henrik se na mě ihned osopí: „Blablabla.“

Nerozumím mu ani slovo. Ví to, a nepřestává dorážet. Drmolí cosi švédsky, ve tváři úsměšek.

„Nerozumím!“ zahučím a zkusím se kolem něj protáhnout.

Zastoupí mi cestu. Že jsem sem vůbec lezl.

„Bláblablá.“

Odevzdaně vzdychnu, když vtom mi Friedrich přispěchá na pomoc: „Ptá se, kde jste minule byl.“

„Nebylo mi dobře,“ odpovím.

Henrik opět cosi vyštěkne.

Pohlédnu na Friedricha.

„Chyběl jste nám,“ přeloží a účastně se na mě usměje. Začíná mi být sympatický. Kdyby byli všichni jako on, možná bych sem chodil i rád.

„A co vám bylo?“ zaútočí opět, tentokrát anglicky, Henrik.

„Průjem,“ odvětím.

Henrik se zarazí. O průjmech se přece ve společnosti nemluví.

„Celý den jsem proseděl na míse,“ pokračuju proto, vychutnávaje si jeho rozpaky; „teklo to ze mě, jako bych čůral zadkem.“

Kdyby nyní na zem spadl špendlík, slyšeli by to i tito důchodci. Takové ticho zavládlo v místnosti. Spokojeně se usměju.

Ingrid na mě od tabule zpytavě pohlédne a zahájí hodinu.

Sluší jí to. Sukně se jí jen točí. Lýtka a kolena. Uzel černých vlasů a bílá vlna svetru. Oblá ňadra. Nakonec to tu není tak špatné. Lepší než sedět doma na židli. S Friedrichem jsem se, řekl bych, dokonce za tu chvíli i spřátelil. Bývalý profesor historie. Má přehled. A názory, jež jsou mi blízké. Snad jen není dostatečně cynický. Což koneckonců nevadí.

Chvíli jsem s ním po hodině (jež ve skutečnosti trvá hodiny dvě) klábosil. Zcela dobrovolně. Je tak přívětivý, že jsem ho pozval na pivo. Samozřejmě, že se omluvil. Snad příště.

Dobře. Půjdu sám.

A také jsem šel. Do irské hospody hned vedle naší třídy. Švédskému institutu docházejí peníze a celé přízemí (kromě toho našeho kamrlíku) pronajali podnikavci, jenž si v něm otevřel hospodu. Moc se mu nedaří, řekl bych. Takřka všechny stoly jsou prázdné. V koutě sedí osamělá žena a o pult se opírá osamělý muž. Značně podroušený. Cosi nesouvisle vypravuje výčepnímu, jenž soustředěně pucuje sklenici. Nejspíš ji takhle pucuje už dlouho. Opilec žvatlá a výčepní nezúčastněně přikyvuje. Já usedám a v tu ránu je výčepní u mě. „Budete si přát?“

„Pivo.“

„Jaké?“

Pohlédnu k pípě.

„Czechvar?“ slabikuju s podivem. „Co to je?“

„To je originální Budweiser,“ hrdě odpoví výčepní. „Z Československa. Výborné pivo. To vám bude chutnat,“ ujistí mě a na vysvětlenou dodá: „Oni ho museli přejmenovat, aby ho tady mohli prodávat.“

„Tak teda Czechvar,“ objednám si. Neubráním se přitom úsměvu. Kdo by tomu věřil? V irské hospodě Švédského institutu točí náš Budvar. Tedy Czechvar, abych byl přesný.

„Něco k jídlu?“

Zavrtím hlavou.

Výčepní odejde a vzápětí je zpátky. Půllitr Budvaru, dokonce i s pěnou. Nechutná vůbec špatně. Jedním hltem vypiju snad polovinu a obrátím se ke dveřím, neboť do hospody právě vstoupil čtvrtý zákazník.

Paní učitelka.

Zcela samozřejmě si ke mně přisedla. „Jsem nevěděla, že vás tu najdu.“

„A já zase nevěděl, že tu najdu vás. Chodíte sem často?“

„Po hodině se tady někdy na chvíli stavím.“

„Co to bude, Ingrid?“ zavolá k ní výčepní.

„Jako vždycky, Briane.“

Zdvořile počkám, až jí Brian přinese pivo, a pozvednu půllitr.

„Tak na zdraví.“

„To vás doma nečekají?“ zeptal jsem se jí, když jsme si připili.

Vyhnula se odpovědi. „A co vy? Na vás nikdo nečeká?“

Pohlédl jsem na snubní prsten. Zlatý obrouček. Tolik let jsem ho nesundal.

„Arlene nejspíš už spí... Ona chodí brzo spát.“

Chápavě přitakala. „A jak jsou na tom vaše střeva?“

Ihned jsem neporozuměl.

„Jste si stěžoval na průjem,“ vysvětlila s úsměvem.

Také jsem se usmál.

„Zrovna teď dobrý. A vy?“

„Já průjem nemívám.“

„To máte štěstí.“

„Průjem ne. Zato zácpu,“ dodala.

Společně jsme se tomu zasmáli. Koho by napadlo, že debata o hovnu může být tak zábavná. „Ještě jeden Czechvar?“ zavolal na mě od pípy Brian a já rozhodně přitakal.