Zdalipak si ponecháme roušky a sem tam použijeme i v budoucnosti

Koronavirus tu s námi chvíli pobude, časem si zvykneme a on se upozadí. Lidská pozornost otupí a než se nadějeme, odhodí roušky i největší odhodlanci. Většině z nás zůstanou v šuplíku a nejspíš budou dostupné i ty jednorázové.

Je to lidská přirozenost. To, co nás v jednu chvíli iritovalo, vykolejilo a nedalo nám spát, na to si časem zvykneme jako na neoddělitelnou, snad i samozřejmou, součást našeho života. Je to nejspíš normální a je to asi správně z hlediska evolučního, jinak bychom jako jedinci a lidstvo jako celek, nepřežili.

Epidemiologové varují, že jsme sice odrazili nejintenzivnější ataku nemoci, ale že se nám vir nikdy nepodaří dokonale vymýtit, že tu s námi zůstane žít a že se bude adaptovat na naše podmínky a mutovat tak, aby nikdy nebyl dokonale postižitelný.

Bude to taková novodobá chřipka. Budeme vědět, že tu je, že hrozí, že může zabíjet intenzívněji a je virulentnější a také, že si s gustem vyzobává ty slabé z nás, tedy ty staré, nemocné, oslabené, obézní a trpící na konkrétní skupiny onemocnění.

Už teď, hned po Velikonocích, kdy ještě vážně netušíme, zda máme doopravdy vyhráno (a věřte mi, že si nic nepřeji více), se opatření rozvolnila a my jsme se uvolnili natolik, že čím dál tím více lidí sdružuje do čím dál tím větších skupin, a přitom roušky odhazuje. Namísto nepatřičnosti, považují to za správné, ospravedlnitelné a normální. A nejsou to pouze teenageři.

Přemýšlím, zda to není brzy a zda je to správně. Jestli nám roušky něco daly, pak jsou to empatie a snaha chránit jeden druhého, ale i odvaha lišit se. Lišit se tím, že chci lidem ukázat, že já na ně dbám, že děkuji, že oni dbají na mne a že je prima, že tak dbáme jeden na druhého. Že jsme v tom společně a společně to zvládneme.

Také nám roušky a jejich potřeba ukázaly, že nám, jako národu, zůstaly zlaté české ručičky. Moje maminka tomu říká schopnost udělat z prdu kuličku. Věřím, že roušky zachránily spoustě lidí zdraví a mnohým možná i život.

Co mi přijde skvělé je, že mi připadá, že se díky rouškám tak nějak více zdravíme a usmíváme na jaro, na svět kolem nás, jeden na druhého. Nejen známý na známého, ale i na úplně cizí lidi. Prostě jen tak. Tím, že nám zpoza roušky koukají jen oči, musí být úsměv širší, zářivější, aby ho jeho příjemce zaznamenal. Přiznám se, že si občas, když zajdu za roh a ten úsměv rozvolňuji, připadám jako slabá duchem, ale současně vidím ten samý syndrom i na těch, co se usmívali na mne, takže snad to se mnou nebude zase tak moc zlé. Zajímalo by mne, zda nám to usmívání zůstane, až roušku odhodíme i my nejodhodlanější.

Covid-19 a všechny jeho podkmeny, tedy i ty, které se teprve vyvinou, tu s námi budou koexistovat věky. Také jsme se dozvěděli, že podobně zabijácká je i „obyčejná“ chřipka, jen jsme to doposud registrovali jen jako čísla (kromě pozůstalých jejích obětí, samozřejmě).

A tak si říkám, neměly by zůstat roušky jako součást našeho šatníku i nadále? Neměly by se stát součástí našeho outfitu ve chvíli, kdy se necítíme dobře, kdy stůněme my nebo někdo z rodiny, ale do obchodu či do práce musíme anebo kdy jsme po nemoci? Neměly by zůstat jako projev odpovědnosti za druhé a důkaz, že dbáme jeden na druhého, ale vlastně i každý sám na sebe?

Najdeme k tomu dostatek odvahy a odpovědnosti? A když jsme u té odvahy, co je větší odvaha, přesvědčení, že to mně se stát nemůže (cvičím, jím zdravě, nemám nadváhu, cítím se zdráv) anebo si pro jistotu nasadit roušku s tím, že chráním ty okolo před tím, co může být rýmička s kašílkem, ale co kdyby ne?