Zase se mnou chce vyběhnout!

A já, nejen že nejsem ve střehu a v opozici, já se na to těším. Můj manžel se mnou vyběhl už mockrát, byl a pořád mi je velkým učitelem. A já, ač to zní skoro masochisticky, já se na to moc těším...

Vybíhali jsme (jeden s druhým=si) pravidelně několik měsíců, než dvě čárky na počůraném papírku krásně změnily naše plány, bohužel, i ty běhací.

Jenže, jak už to tak bývá, moje těhotenství zamávalo s mými, ale i jeho tréninkovými plány. No, spíš je úplně odmávlo. Změnilo či zhatilo nejen moji postavu a kondici. Tatínci to mají složité. Kilečka, nabraná s budoucí maminkou, v porodnici nenechají, povolené svalové skupiny dávají dokupy jen velmi, velmi zvolna a ztuha. Nám maminkám se kondice jakž takž při každodenním vzpírání miminka a tlačení kočárku obnoví a která chceme, ta nějaký ten čas na pár sedů lehů či Bojovníků najdeme.

Takže s obdivem přihlížím, jak na sobě pracuje, snaží se sladit běhání s rodičovstím a zároveň mi poskytnout prostor, abych i já mohla prozatím aspoň na domácí rotoped.

Věřte či nevěřte, svrbí mě nejen nohy, ale i celé tělo, jak se těším, až se mnou konečně zase vyběhne.