Bylo krátce po poledni, když jsem se usadila do nového polstrování čerstvě posekaného trávníku. Hráškově zelenou mám ráda, uklidňuje mě. Protože nevydržím v klidu, zaměstnala jsem ruce otrháváním listů z mangoldu a špenátu.
Příjemnou atmosféru uvedlo vzdálené bručení motorů letadel, která mi kroužila nad hlavou. Sekačky, motorky a pily sousedů byly po dohodě o nedělním klidu uloženy a užívaly si sedmého dne. Jejich mručivý monotónní zvuk převzali čmeláci, pasoucí se na nedalekých skalničkách. Protože bylo po malém deštíku, z nedalekého svahu bylo slyšet rytmické chroupání pasoucích se krav, jak ukusovaly vodou nacucaná stébla trávy.
Když už mě tahle ušními bubínky příjemně vibrující předehra téměř uspala, ozvaly se zprava první housle. Bohužel, nejsem ornitolog, odpusťte tedy nepřesnosti. Žlutobřichý ptáček usedl na náš mladý javor a uvedl téma kratičkým sólem. Procítěně protrylkoval každý tón, opřel se do legáta, dokonale zvládl několik oktáv, zkrátka užil si svou chvíli dokonale.
Odkudsi za naším živým keřem, kam jsem neviděla, se ozvaly druhé „housle“, které opakovaly sólistův nápěv. Chvíli si tak vyměňovali téma, občas ho o pár trylků obohatili či některý tón obměnili, ale celkově s tím druhým ptáčkem souzněli v přenádherném duetu.
Vlastně netuším, zda to byl namlouvající se pár anebo dva samečci, kteří se o čemsi informovali, ale mému uchu to znělo spíše jako dialog nežli jako dohady dvou rivalů.
Naše protagonisty na chvilinku vyrušilo auto odjíždějící od sousedů a hned na to následující zoufalý štěkot jejich fen jezevčíka. Jejich povětšinou uši rvoucí štěkot, užívající staccato a synkopy, do něžného ptačího trylkování zazněl nejprve ve zdánlivé disharmonii. Ale po chvíli, podobně jako skladby Bohuslava Martinů či Petra Ebena, společně vytvořily zdánlivě absurdní, nebe se dotýkající, dokonalou harmonii. Basy doplňovaly krávy, jak několikrát zabučely. Barytonem se přidal mladý "bernský salašnický" od dalšího souseda. Serenáda se změnila v jaime sessions.
Když už se zdálo, že mě nic nepřekvapí, čekal mě lehký úlek. Na vejmutovku, asi metr od mé levé ruky, přeletěl ten vzdálenější ptačí sólista. Jehličí borovice mu pročíslo pírka, zdálo se mi, že propadl o stromové patro níže. On si jen upravil „fráček“, vyzkoušel, jak jeho hlásek zní ze špičky větvičky, malinko pohrdavě shlédl na mne, pracující, a načal malinko jiné téma.
Původní první housle, ptáček „domácí“, se nedal zahanbit. Přeletěl z javůrku na kolečko, které jsem měla po pravém boku, a tak jsem měla jejich koncert z první ruky. Vlastně jsme chvíli seděla přímo v orchestřišti.
Byla bych takhle poslouchala klidně až do večera. Z ložnice se však ozval synek, který se probudil po poledním spánku. Náš pes, do té doby se držící v uctivé vzdálenosti, přiběhl a položil mi hlavu na rameno, aby mě o tom informoval. „Už je čas, maminko, už je čas“.
A tak jsem protáhla zdřevěnělé nohy, rozhýbala zatuhlá záda, uklidila nepořádek na trávě. Poděkovala jsem celému orchestru a navzájem jsme si slíbili, že se zase brzy uvidíme. Už teď se těším, jaké téma si připraví napříště.
