Bylo nebylo, kdy sníh byl a první mobily připomínaly cihlu. Jednou na začátku prosince jsme se vypravili (já s dcerkou pod srdcem, 2letý synek a tatínek mých dětí) z Budějic na sever k mým rodičům, do Šluknovského výběžku.
Bylo nebylo, tehdy (kolem roku 1996) sníh ještě byl a první mobily, když už byly, připomínaly velikostí i tíhou cihlu. Jednou jsme se takhle vypravili (já s dcerkou pod srdcem, 2letý synek a tatínek mých dětí) z Budějic na sever k mým rodičům, do Šluknovského výběžku.
Ten den sníh, vlastní spíše severu, u rodičů nebyl, zatímco v Budějicích, kde moc často nebývával, napadl v množství téměř kalamitním. Tatínkovi mých dětí se příliš cestovat nechtělo (no ono také ke tchánům), ale moji rodiče nás v telefonu opakovaně ujistili, že u nich, ve Šluknovském výběžku, neleží ani vločka a ani předpověď nic neslibuje.
A tak jsme vyjeli.
Do Prahy jsme projížděli řídnoucími zbytky tajícího sněhu, od Prahy byla silnice kilometr od kilometru sušší.
A pak se to stalo. Dodnes vidím prvních pár vloček, zvolna romanticky se snášejících na kapotu. Pak střih a naše okno bičovala bílá smršť, stěrače nestíhaly, světla jí nepronikala. Nebylo, kde zastavit a ni jak sjet z cesty, a tak jsme jeli krokem.
Kolem nás profrčelo několik kaskadérů, zjevně chtěli smršti ujet. V duchu jsem se za ně pomodlila.
Projeli jsme obcí Doksy a následuje zatáčka a za ní kopeček. V létě ho téměř nepostřehnete. V zimě, s namrzajícími sněhovými jazyky, se změnil na Matterhorn pokrytý kluzištěm. Auto nestíhalo. Kola prokluzovala, řízení nás táhlo ke straně (do lesa), motor škytal, a tak ho tatínek dětí zabrzdil se slovy, že nás nevyklopí do příkopu. Nechal blikat výstražná světla, postavil trojúhelník a, zatímco se za námi pomalu dělala fronta blikajících aut, vydal se na vrchol kopce, kde už to blikalo. Následovali ho řidiči dalších aut. Ten náš se za chvíli se vrátil zachmuřený.
„Vypadá to špatně. V příkopu jsou 3 nebo 4 auta, zřejmě ta, co nás předjížděla, a když jsem tam docházel, přibylo k nim i auto policejní. Chtěli se podívat, co se děje a neubrzdili to. Teď všichni čekají na odtah. Tam jsem se také dověděl, že posyp směrem na sever nestíhá, bude jezdit v opačném směru, takže nám určitě nedoporučují pokračovat. Prý přes Šébr neprojedeme. Co teď? Odmítám jet dál, ale ani se mi nechce zpátky.
Mlčím. Synek se budí a pláče, kde je babička. Až teď mi to dochází. Moje maminka musí být zděšená, kde jsme. Zvláště, pokud u nich chumelí také. Mojí mamince krátce předtím diagnostikovali smíšenou srdeční vadu. Neoperabilní, ale problematicky zaléčitelnou. Mívala tou dobou záchvaty, které provázely stavy panické úzkosti, zvláště pak se obávala o nás, své blízké.
Manžel pokračuje: „Navrhuju, že pojedeme do Doks, určitě tam seženeme místo v hotelu, je okurková sezóna. Přespíme tam a ráno se rozhodneme, kterým směrem se vydáme. Tak si to promysli, já jdu nahoru, zda tam nepotřebují pomoc. Až si to rozmyslíš, použij tohle“, podává mi mobilní telefon.
Psal se rok 1996, mobily byly spíše hybridy mezi linkou pevnou a přenosnou. Samo sluchátko připomínalo cihlu a baterka (dobíječka) svou velikostí a tíhou připomínala jeden díl Ottova naučného slovníku.
Hrabu v kabelce, nacházím a vytáčím číslo na sousedy, přátele mých rodičů a jediné to vlastníky pevné linky v dostupné vzdálenosti. Slyším jen halali, žádný oznamovací tón, žádné obsazeno.
Volám na informace. Postupně prozváním předčíslích Liberce, Děčína i Ústí nad Labem a odevšad mi automat nevzrušeně odpovídá, že tyto služby jsou v pátek a o víkendu nedostupné. Na pražském předčíslí je pro změnu neustále obsazeno. Pátek večer. Ubývá mi baterie, času, synkovy trpělivosti, v autě začíná být zima. Znovu volám sousedy rodičů. Bezúspěšně.
Zkouším informace v Českých Budějovicích. Paní nejprve nechápe, proč jí volám z Doks, ale pak mi naslouchá. Během chvilky rozklíčuje, proč sousedů číslo nevyzvání. Celý výběžek se totiž převádí na nový systém a nové číslování. Technici došli v pátek k sousedům, stará čísla jim zrušili a nová jim přidělí až v pondělí. Co tedy dál? Stejný problém je i u lidí, které znám. (Rodiče se totiž do výběžku i s mými sourozenci přestěhovali v době, kdy jsem odcházela studovat VŠ, tedy jsem tam nestudovala, nevyrůstala, a tak ani nestihla navázat vlastní kontakty.)
Poprosím tedy o čísla lidí z vesnice. Paní informátorce se nechce (nezastírám, že nikoho z nich neznám), ale slyší pláč synka a moje zoufalství, a tak se nechá obměkčit. „Dobře, dám vám jen čísla. Beze jmen. Pokud vám ti lidé nevyhoví, musíte si poradit jinak“. Děkuji a ona pokládá.
Najednou ztrácím odvahu. Volat cizím lidem, co mě to jen napadlo? Zkouším policejní oddělení v Rumburku. Mladý důstojník zní ochotně až do chvíle, kdy mu vysvětluji, že potřebuji, aby se oblékl do civilu, dojel k rodičům ve vlastním autě a informoval je o naší absenci. Maminku by totiž pohled na policejní auto a z něj vystupující uniformované policisty dozajista zabil dříve, než by zjistila, že jí nesou vlastně dobrou zprávu. Chápu, že on se uprostřed služby nemůže převlékat ani přesedat do jiného vozu a on chápe mé důvody. Domlouváme se s tím, že zkusím ještě něco jiného a pokud by to nevyšlo, nechá auto za dvěma rohy a přes uniformu oblékne civilní kabát. Ale nerad… Děkuji a znovu vytáčím telefon.
Telefon úplně neznámých lidí vyzvání. Je už okolo 21 hodin. Tma jako v ranci, hustě chumelí teď už po celém výběžku. Na druhém konci se ozve mužský unavený a udivený, snad i lehce podrážděný hlas.
- „Dobrý večer, moc se omlouvám, že vás takhle pozdě obtěžuji. Jmenuji se…, ale vím, že se neznáme. Jsem v následující situaci (popisuji) a potřebuji doručit mamince, která je nemocná a bojím se o ní, zprávu, že jsme v pořádku, ale že přespíme v hotelu a dorazíme patrně zítra“.
- Muž mlčí, zjevně to vše považuje za špatný vtip. Pak povídá: „To se mi moc nelíbí, nezlobte se, vás ani vaše rodiče neznám, dobrou noc“.
- Nedávám najevo zklamání: „Naprosto chápu, mějte se pěkně, dobrou noc, a ještě jednou se omlouvám“.
- Na druhém konci se neozývá klapnutí, jen ticho. „Počkejte, nepokládejte. Co budete tedy dělat?“
- „Jdu volat někomu dalšímu, paní operátorka mi poskytla čísla 3. Maminku nějak informovat potřebuji a naprosto chápu, že se Vám nikam nechce. Ještě jednou přeji dobrou noc, omlouvám se a děkuji za vyslechnutí.“
- Znovu ticho… „Popište mi ještě jednou cestu k Vašim rodičům. Je tu sice chumelenice, ale vezmu si baterku a dojdu tam. Slyším, že Vám tam pláče dítě a je to tak komplikované, že to snad ani vymyslet nejde natož, aby si s tím někdo dal takovou práci. Já to prostě risknu“.
- Pláču dojetím, popisuji cestu, loučíme se.
Asi za 20 minut, když se už přesunujeme do hotelu, volá toto číslo na mobilní telefon a pán mi oznamuje, že vzkaz vyřídil, že maminka zprávu přijala relativně v klidu a že odchází domů, spát. Na moji, už druhou prosbu o jméno a adresu jen řekne, ať to nechám být. „Nic nechci a lidi si přeci mají pomáhat, ne? Já se naopak omlouvám za svou prvotní neochotu a nedůvěru.“
A tak vlastně ještě jednou děkuji člověku, který byl ochoten reagovat na telefonát uprostřed černé noci, vypravil se a v chumelenici vyřídil vzkaz.
Dodnes netušíme, kdo to byl, odkud šel, kde v rozkladité obci bydlí, zda jde o stálého rezidenta nebo „lufťáka“. Jak říká maminka, z bílé tmy se zjevil cizí muž, zachumlaný do kabátu, čepice a šály, zachumelený hustým sněhem, vyřídil zprávu, opakoval jen, že jsme v pořádku a že má maminka výřečnou a neodbytnou dceru bojovnici. Odmítl pozvání na „něco na zahřátí“, nechtěl ani, aby ho tatínek odvezl autem. Jak náhle se objevil, tak i zmizel.
Druhý den náš synek v hotelové jídelně poprvé posnídal párek (vezený lipánek neměl šanci tuto konkurenci ustát). Cestou jsme koupili sněhové řetězy a dojeli k rodičům. Sníh do druhého dne roztál, zmizel.
To bylo za časů hustých chumelenic, bílých zim a prvních mobilů…
