Z deníčku nemocné matky aneb jak jsem se na všechno (ne)vykašlala a (ne)odpočinula si

Aneb, proč mi hlášky typu: na všechno se vykašli, lehni si a konečně jednu nemoc vylež, přijdou roztomilé, pohladí po duši, ale při nejlepší vůli se podle nich nelze zachovat. A tak ráda bych.

Divísek minulé úterý dokončil penicilínovou kůru. 10 dní předtím se totiž ukázalo, že fakt nejsme hysteričtí hyperprotektivní rodiče a že jeho celovíkendová únava a lehounce zvýšená teplota (+ pupínky na bříšku, které objevil až pediatr) = spála. Docela šok. Přeorganizovat program, čti odmítnout studenty, no prostě junda. 10 dní jsme přežili, dokonce jsme pro jistotu byli v karanténě, abychom spálu nešířili. Ve středu jsem ho ještě nechala doma a ve čtvrtek šel do školky, kde měli program, na který se moc těšil. Protože oba dny a začátek soboty (když si odmyslím věčnou rýmu) proběhly v pohodě, začala jsem si dělat plány a týden. Zásadní chyba. Z-Á-S-A-D-N-Í CH-Y-B-A.

Sobota – Divískova rýma se stupňuje, trochu chraptí, ale touží jít ven. Hraje si na zastíněném pískovišti, Já se snažím být užitečná venku i uvnitř. I mně sluníčko scházelo. Přes poledne držíme siestu.

Neděle – Divískova rýma je pořád hnusná, hutná, zelená, zvlášť když jí se slovy “chci smrkat” vyfrkne a pak teprve jde hledat někoho, kdo mu utře nos. Pitoreskně skřehotá. Moje obligátní v krku bolení změnilo v úpornou bolest vystřelující do ucha, oka, snad i do paty. Čepy. Když to ukážu synovi-medikovi, žene mě k lékaři pro antibiotika. I já vím, že mi tady nepomůžou ani čajíčky, ani priznyc, a dokonce ani kloktat sůl. Končí neděle, slunce zapadá, sedíme a Divísek vyplázne jazyk. Má jinou barvu a na sobě spoustu puchýřků. Koukneme na sebe s mužem a je jasné, že nadcházející týden bude dobrodružný.

Pondělí – radši beru Divíska k pediatrovi. Tentokrát s tím, že “jen” skřehotá, teploty nemá, rýmu jako vždycky a hlavně, že má “divný” jazyk. Doktor mu udělá výtěr a – pohříchu – zkonstatuje, že není kam spěchat a pošle nás s výtěrem do laboratoře. Domů (po návštěvě mého lékaře a vyzvednutí mých léků) dorážíme po poledni, než dovařím a sníme oběd, jsou tak 2, než uklidím, vyperu a vyprané pověsím, jsou 4 a muž je už doma. V tu chvíli na chvíli usedám na gauč. Jsi přeci nemocná, odpočiň si, připomíná mi manžel. Synek je v přítmí naší ložnice, obklopen zvířenou a hračkami, také spokojený, tak proč ne, že? Dovoluji si dost… uléhám a upadám do mikro spánku. Fakt mikro, protože v tu chvíli přichází Divísek se slovy: „Bolí mě ouško, pofoukáš mi ho?” to vše teprve začíná.

Čtyři hodiny foukám a tiším. Mezitím manžel po sousedech sežene trošku špiritusu na obklad a oba se snažíme ho aplikovat. Syn chvíli bojuje, potom vysílením a bolestí usne. Na mně. Dřevěním, ale opájím se nadějí, že jsme zánět zažehnali. Planou. Před osmou hodinou se situace opakuje a my se rozhodneme dojet na orl (poté, co zjistíme, že kapky, které by možná ještě pomohly, jsou na předpis, který nemáme), a tam mu ouško píchnou. Synek sice bojuje a place, ale je na něm zjevná úleva, jedeme domů, synek usíná.

Úterý – marně se snažím dovolat pediatrovi, zda tam vážně i s píchlým ouškem musíme. Oblékám tedy synka a přicházíme do úplně plné čekárny. Syn nejprve dostane hysterický záchvat vzdoru a pak opět usíná mně na klíně, z polospánku jen poprosí, foukej mi ouško, maminko. Cítím, jak má horké tělíčko a ledové ručičky. Volám manželovi, ať donese čípky. Febrilní křeče jsem už zažila u dcery i s následky a nemám potřebu je zažívat znovu. Po vice než hodině přicházíme na řadu, úplně dřevěná nesu gumové spící dítě. Pediatr zírá. Divísek k němu totiž pokaždé rozšafně přijde, pozdraví ho a sám od sebe otevírá pusinku a vyhrnuje tričko a vůbec s ním komunikuje. Tentokrát ne. Teď je grogy, gumísek. Horkej gumísek. Pediatr zjišťuje disfunkčnost mobilu, omlouvá se, zprovozní ho a obvolává laboratoř a současně si čte nález z nemocnice a nevěřícně kroutí hlavou. Laboratoř potvrdila rostoucí spálu a ucho je jen o důvod víc píchnout pendepon. Jsem vděčná. Na další dohadování se, zda spolkne suspensi antibiotik a dalším čekáním, zda a kdy zaberou, nemám sílu. Synek se probírá a bojuje. Není šance mu to vysvětlit. Vyčerpaná a ubulená vnímám, že máme 15 minut zůstat. V čekárně už čeká manžel. Synkovi aplikujeme čípek a chováme ho. (Zkuste si sundávat dítěti kalhoty, abyste mu dali čípek 5 minut poté, co dostal pigáro). Po 15 minutách jedeme domů. Cestou nutně musíme koupit autíčko a nějaké dobrůtky jako záplatu na prodělané utrpení. Domů se dostáváme hodně po poledni. Divískovi se ulevuje, sní i trochu polívky a mně dochází, že až pověsím vyprané prádlo, vysaju a …. a …, můžu si na chvilku lehnout. Pořád mi ještě nejde polykat, tak usrkávám čaj a vývar z polévky. Mé snahy o odpočinek jsou co 5 minut přerušovány různými žádostmi od “maminko, došlo mi pití”, “dostanu nějakou svačinku?”, “spravíš mi ten jeřáb,….?”, “zašroubáš mi kamion?”, “tohle tam nechci, pustíš mi jinou pohádku?” “potřebuju kakat!”, “utřít!”, “jé, venku je nějaká házada (čti záhada), dívej…”, “já mám rýbu, smkat”, takže naležený čas měřím tak na minuty (doplň repetici a refrén opakuj).

Středa – volno. Nikam nejedeme, nikdo nejede k nám. Manžel mě včera v noci přiměl k tomu, abych všechny hodiny zrušila, že jsme blázen, když mám snahu pracovat. Nerada, ale uznávám, že má pravdu. Není čas ani energie na hrdinství. Jíme hotové, jenom šolichám a žehlím, včera nebyla síla. A znovu refrén s mnoha repeticemi: Mé snahy o odpočinek jsou co 5 minut přerušovány různými žádostmi od “maminko, došlo mi pití”, “dostanu nějakou svačinku?”, “spravíš mi ten jeřáb,….?”, “zašroubáš mi kamion?”, “tohle tam nechci, pustíš mi jinou pohádku?” “potřebuju kakat!”, “utřít!”, “jé, venku je nějaká házada (čti záhada), dívej…”, “já mám rýbu, smkat”, takže naležený čas měřím tak na minuty.

Čtvrtek – vyrážíme se synkem na orl. Má být na kontrole po píchnutí, zítra tam jistě bude blázinec, potřebuju mít pátek v klidu. Strávíme tam 3,5 hodiny mezi spoustou dětí a dospěláků. Knížku Martičky Kučíkové znám naštěstí z paměti, ale takhle trhaně jsem jí nikdy nečetla. A komentáře typu “jé, maminko, čemu se směješ? Nebo pláčeš? Ty jsi smutná?” prokládají nepatrně upravený refrén. Mezitím nabízím (synovi I ostatním čekajícím dětem) bonbony, sušenky, lízátka, pití a běháme čůrat. Po kratičkém nákupu a přijíždíme domů kolem 16 hodin. Oběd (či jak se takhle pozdnímu jídlu říká) a snaha se znormalizovat. A znovu refrén. Malého ukládáme a já upadám do bezvědomí.

Pátek – zasloužený den odpočinku před bouří jménem prodloužený víkend. Tedy ne, že bychom plánovali jakoukoliv, natož bouřlivou oslavu čarodějnic, ale… Těším se, že si lehnu na gauč předtím, než půjdu – pro změnu – vařit, prát a uklízet. Manžel si sáhne na krk a huhlá (včera mu na špičce jazyka vypučela afta): “Já nemůžu polykat, mám hrozně velikou uzlinu”. Ani nehnu brvou, ač je mi jasné, kam se odsouvá moje snaha konečně jednu nemoc vyležet… Dojeď si k lékaři (ten se má, jede tam sám, napadne mě, zcela nesmyslně, lehce žárlivě) a já mezitím uvařím polívku. Ale vyzrála jsem na to. V mrazáku mám schovaný vývar, vedle v pytlíčku nastrouhanou zeleninu, to mám hned. Jdu na gauč. Musím si narovnat záda. Jo, to jsem nenapsala. Jak jsem přenášela Divíska (20 kg horké bezvládné váhy), chytil mě houser. Šourám se tu, ve směšné předklonu, jako kombinace Quasimoda a (ne)kouzelné babičky.

Tak já se loučím, jdu vařit tu polívku, pověsit prádlo, co se mezitím dopralo. Oběd ošulím, stejně nemáme chuť k jídlu. A navečer si střihneme, kdo zajede nakoupit. Nejspíš vyhraju, manžel líp staví koleje a spravuje autíčka a jako nejnovější marod by měl být v teple a – chachá – v klidu.

P.S. obědváme s Divískem sami, manžel byl vyslán se svou uzlinou na ORL. Čeká tam už druhou hodinu.

P.S.P.S. já vím, že se tomu budeme jednou smát... no ale....