Dnes je to přesně rok, kdy jsem jí poznala. Je to i přesně rok, kdy nás zobrazovací techniky místní nemocnice ujistily, že miminko, které jsem čekala, zůstane s námi i po krátkém kolapsu (neléčený krevní tlak vykulminovaný chřipkou) mého těla. Když mne sestra, plnou emocí, obav a otázek uložila na vedlejší postel, ona těžce oddychovala.
Po nějaké době se zvedla, aby si došla na toaletu a já se zaradovala! Mám tu parťačku, jen ona je o hódně víc těhulka. Ráno jsme si své příběhy povyprávěly.
Byla v nemocnici jen o den déle než já, jen s o dost smutnějším příběhem. 3 týdny předtím začala silně krvácet mimo cyklus, a tak prodělala kolečko lékař-nemocnice-lékař-domov, aby jí byl pouze přidělen termín ošetření. Krvácela dál a dál. "Kdybych tak jen neseděla doma a zavolala si rychlou!", povzdechla si několikrát. Dva dny před mým příchodem do nemocnice prodělala ambulantní zákrok a po něm se hrozným způsobem vzedmula prý plyny (odtud můj omyl). Trpěla hroznými bolestmi a čekala na každý prášek či injekci jako na smilování. Lékaři čekali na výsledky histologie a CT. Trpěla trpělivě a kdykoliv se jí krapet ulevilo, bavily jsme se my dvě či celý pokoj jejími hláškami.
Vyprávěla mi, jak v 16ti poznala svého o 30 let staršího manžela, jak se vzali, jakmile dosáhla plnoletosti, jak žili krásný život, plný sice dřiny, ale i radosti a legrace. Povídala mi, jak si na důchod pořídili chatičku na místě sice hůře dostupném, ale že to byla tak srdcová záležitost, že prostě museli. A z toho svahu si za ty roky dříny vytvořili krásné místo plné slunce a květin, jak na jeho, tak i na její nadcházející důchod.
Když přišly naše rodiny na návštěvu, přišlo mi, jako by mi nastavila zrcadlo. Ona statná tmavovláska, její muž drobný prošedivělý, světlovlasý a modrooký. Ač se její manžel jmenuje jako ten můj, oslovovala ho zdrobnělinou společného příjmení. S ním většinou docházela i dospělá dcera, podobná otci, pojmenovali jí ženským ekvivalentem jeho jména (stejné jméno jsme měli připraveno pro případnou dcerku i my). Málokdy vidíte tak kompaktní rodinu. Dcera celé návštěvy maminku obskakovala, on seděl v nohách a ty jí tiše omyl, namasíroval a pak nasadil čisté ponožky. Oba svorně vypadali, že si zapisují maminčiny pokyny, co mají doma udělat teď a co potom (a všichni jsme věděli, že si to udělají po svém, my dvě se pak smály, když všichni naši blízcí odešli).
Odcházela jsem po víkendu a domluvily jsme se na společných setkáních jak během mého těhotenství tak po narození miminka. Byla jsem si jista, že mám kamarádku na celý život. Ona šla na zákrok, který jí měl ulevit od bolesti a my obě se těšily, až se v klidu vyspí a pak uzdraví.
Po pár dnech doma mi zazvonil telefon. Její manžel mi sdělil, že Míša zemřela, že se po zákroku téměř neprobudila a že jí (rozuměj její popel) má uloženou tam, kde to oba nejvíce milovali. A že by, pokud by mi to nevadilo, uvítal, kdybychom i s miminkem došli a občas tam s nimi poseděli, protože ví z jejich hovorů, že ona by byla moc ráda.
A tak se za Tebou chystáme, Mišulko. Položit Ti kytičku, ukážu Ti toho našeho lupínka a zapálím Ti svíčku, nejen jako většinu dní doma, ale i na místě Tvého odpočinku.
Zkusím na nás, děvčata, ženy, dámy, paní, apelovat. Nečekejte a volejte si rychlou, pruďte a trvejte na vyšetřeních. Ať si tak prodloužíte život se svými rodinami, dětmi a kamarádkami. Ať si užijete důchod plný lásky, dětí, vnoučat a kafíčka na prosluněné skalce.
P.S. čeština : trpět, trpělivý,
angličtina : pacient /pejšnt = pacient, trpělivý, trpělivě snášející, patience/pejšns = trpělivost
(nejsem lingvista, ale tuším, že anglický výraz vychází z Latiny)
