Nejmladšímu jsou právě dva roky a kolem sebe má velikou rodinu, lačnou s ním tu veleudálost oslavit a obdarovat ho na znamení, jak jsou rádi, že je s námi s tím svým věčným sluníčkovým úsměvem.
Nejprve jde vše podle plánu. Dokonce i předpověď počasí hlásí dokonalé babí léto.
Dobroty a občerstvení, suroviny a ozdoby na dort nakoupeny, dům uklizen. Maso na gril a nalezen další recept na jeho naložení. Rodičovstvem vybrán zaručeně nej dárek. Taška všech nezbytností k prarodičům na zahradu, kam se oslava po zralé úvaze přesunula (má být 30C), sbalena.
Rodinka, samozřejmě, v předstihu sezvána.
Přijde noc a nic není, jako normálně. Oslavenec, který běžně usíná až v pozdních hodinách, tentokrát usne hned po Večerníčku, jako když ho do vody hodí. Za malou chvíli je však vzhůru a dožaduje se nočníku, který objevil ten den. Inu dobrá, i nočníkování je na dobré cestě, řeknete si a vyhovíte mu. Tím se ovšem chlapeček absolutně probudí a nejen, že odmítá postýlku, ale i v rodičovské posteli nemá chvilku poležení. Převaluje se a chvíli kňourá, aby si vzápětí hrál. Uložíte ho tedy do postýlky, odkud nemá úniku, nabídnete mu útěchu v podobě ruky. Řev a vztek střídaný nehraným zoufalstvím a žalem. Co s tím? Je přebalený, najedený, napojený, jeví se zdravý. Po vystřílení všech uspávacích triků všichni přeci jen usínáte... vyčerpáním.
Po stěží hodině spánku nespánku se ztuhlá prostrčená ruka setká s čelem dítka a je jasné, že je zle. K tomu přidejte zrychlený, skoro psí, dech a ledové ručičky a nožičky. S tlukoucím srdcem (už máte neblahou zkušenost s fenoménem febrilních křečí) dojdete pro čípky, nachystáte si teploměr a další propriety.
Jen zlomek sekundy dumáte, zda dítě raději nenecháte spát, ale čelo i tělíčko jsou moc horké a ručičky příliš ledové. Ne, sražení teploty má prioritu.
Dítě rozbalíte, změříte (a ejhle 39,3) a aplikujete čípek. Ze spaní fňukne, tvářičky rozpálené, tak ho několikrát otřete teplou mokrou vyždímanou žínkou (teď se tomu odborně říká sponging, jak se tuhle dočetla) a už vám zbude jen se modlit.
Než stihnete vymyslet postup, co dříve a co potom, dítě je vzhůru a vy víte, že máte ten den o program postaráno, ovšem že vše je úplně jinak.
Obeslat pozvanou rodinu SMSkou s informací (jedna zpráva s několika adresáty), odjezd k lékaři. Ten moc nepomůže, na dítěti nic neshledává. Pro jistotu navrhuje odběr moči, ale nezadaří se. Když tak v pondělí.
Horečka trvá, party definitivně zrušena.
Až navečer se projeví možná příčina horečky. Průjem. V kombinaci s předchozí zácpou (důsledek to předchozího horečnatého onemocnění) pocuc. Nejprve odšpuntovat, potom už není k zastavení.
Další noc relativně v klidu, rozuměj bez horečky.
Přijíždí alespoň babička s dědou, přivezou dort a dárky. Malému se malinko ulevilo a dárky mu, pochopitelně, zlepší náladu.
Průjem nicméně trvá, samozřejmě přiživený dobrotami „vždyť už je mu lépe a tak mu chutná“.
Babička s dědou odjíždí, průjem pokračuje, teplota (už ne horečka) trvá, dieta je nezbytná.
Neděle je ve znamení rýžového vývaru, suchých rohlíků a černého čaje. Držím s malým basu, těžko bych mu vysvětlovala, že to jenom on…
Koneckonců, je-li to tak virulentní, nejspíš mě to nemine, když mám z maroda ještě větší klíště než normálně.
A tak nezbývá jen si říci, že to je život, že oslava může být později a že to nakonec dopadlo nejlépe, jak mohlo.
Jen nutno zkontrolovat, zda máme příslušné přípravky do zásoby pro případ rodinné štafety.
No, je to sice takový pro… víkend, ale což, život je přeci krásný, když jde vlastně jen a jen o….
