Vlastně děkuji za (ne)plodné diskuse

Ze svého postoje k problematice očkování i z toho, jak je v naší rodině aktuální, jsem se již vyznala ve svých blozích. A musím podotknout, že čím déle diskuse kolem této problematiky probíhají, tím neochvějnější můj postoj je. Jsou ale i věci, které mě na celé věci začínají těšit...

Když se v mém okolí vyskytly první matky, které se rozhodly neočkovat, nechápala jsem. Chránit své děti před nemocemi, z nichž mnohé bývaly ještě v poměrném nedávnu metlami lidstva a některé dokonce vystrkují růžky, jakmile jim to lidstvo dovolí, mi připadlo tak přirozené a samozřejmé, že, přiznávám, jsem o tom nikdy příliš nepochybovala. Znala jsem princip působení očkování a získávání imunity a byla jsem ráda, že svým dětem mohu tuto možnost umožnit.

Věděla jsem, že ve vakcínách musí být i něco jiného než oslabené „breberky“, ale považovala jsem tyto komponenty pouze za podobné zlo jako „éčka“ ve většině potravin. Věděla jsem, že existují děti, které mají na některá očkování nežádoucí reakce, ale připadlo mi jich mnohokrát méně než v minulosti zemřelých dětí, které se nedožily dospělosti či v současnosti dětí zemřelých při autonehodách (a auty přeci také jezdit nepřestáváme).

Věděla jsem taktéž o nemocech jako je ADHD, alergie a epilepsie, ale žádnou z nich bych nedávala do přímé souvislosti s vakcinací. A pokud vím, žádná studie přímou souvislost s těmito nemocemi neprokázala, většina je přímo vylučuje. Osobně znám spoustu dětí, které mají ADHD, mnohé již od kolíbky, díky novorozenecké žloutence, tedy dříve než byly očkované. Jiné děti získaly epilepsii jako důsledek febrilních křečí, které je postihly při pneumokokové infekci, na kterou nemohly být očkovány. A první alergie u jiných propukly několik let po poslední vakcíně.

Když mne poté první neočkující matky napadly slovy, že jsem ovce, která bez přemýšlení nechává ubližovat svým dětem, přiznávám, dotklo se mě to. Ale zároveň to způsobilo, že jsem se této problematice začala věnovat více. S manželem (a dlužno dodat, že především on) jsme prostudovali mnoho studií ať těch, na které nás neočkující odkázali, tak studií, které nám informace doplnily či které zodpověděly pro změnu naše otázky.

Jak se zvyšovala frekvence podobných hovorů či diskusí na blozích, zjišťovala jsem, že žádný náš argument není dostatečně přesvědčivý, byť založený na odborných, mnohdy si troufám říci odbornějších a relevantnějších a nezávislejších studiích. Taky, že žádná čísla ani procenta či vztahy mezi nejsou dostatečně přesvědčivé, pokud se příslušné osobě nehodí do krámu. Vlastně ne, je to tak, že odborný zdroj je příliš odborný anebo poplatný, zatímco odborníci plodící studie lahodící uchu a duším neočkujících se pravděpodobně živí pránou. Jiný zdroj je naopak neodborný, zatímco agentura JPP /jedna paní povídala/ je zdrojem relevantnějším. Čísla vyprodukovaná studiemi na tisícovkách zkoumaných objektů jsou irelevantní, zatímco ta „vycucaná z prstu“ či vykonstruovaná tak, aby vyvolala paniku, jsou přímo biblí a „kdo je nezná, ten je ignorant“.

Pak jsem taky zjistila, že princip „všichni jsme si rovní, ale někdo rovnější“ vlastně stále funguje. Ten, kdo se svobodně rozhodne, protože může, pro toho platí přírodní právo a Listina lidských práv a svobod. Taky vlastně vůbec nezáleží, kde je pravda a co je správné, ale kdo víc křičí a těchto svých práv se více dožaduje. Že reálně ohrožovat naše děti je správné, ale když my naše děti bráníme a nás brání zákon, dopouštíme se násilí. Vlastně mi to přijde jako pravidla silničního provozu v jižních zemí. Tam, také, kdo víc troubí, ten opouští křižovatku dříve.

Takže, ač se to zdá být zvláštní, já vlastně děkuji. Neuvěřitelně jsem si za posledních několik dní rozšířila obzory, vědomosti a rétoriku. Také jsem si vytříbila instinkt, kdo je vůbec připravený naslouchat a kde je veškerá debata marná. V neposlední řadě jsem se jen utvrdila ve svém přesvědčení, že jsme se s manželem rozhodli správně a že, až se nás jednou děti zeptají, nebudeme se muset stydět ani za své dnešní rozhodnutí ani za to, jak jsme ho prezentovali (když už jsme při té svobodě rozhodování museli).