Sjeli jsme se i se sourozenci u rodičů v pátek navečer, rychle povečeřeli a uložili malé děti. Už při večerním posezení se nám do hlav s protivností daní vtíralo „duc duc“, jehož původu jsme nemohli přijít na kloub.
Rodiče bydlí v malebném údolí v lůně pohraničí a tento zvuk tam jaksi nepatřil.a vůbec nebylo zřejmé, odkud se nese.
Když bylo ono duc duc kolem půlnoci dokonce doprovázené laserovou show, jen nás to utvrdilo, že nepůjde o záležitost jedné noci a že to horší teprve začíná.
S pocitem, že „tento způsob léta zdá se poněkud nešťastným“ jsme se rozešli do svých ložnic. Po celou noc jsme řešili dilema, zda spát v dusnu a horku podkrovních místností anebo zda nechat své vnitřní orgány vibrovat v nepřirozeném rytmu. Dlužno dodat, že namísto dodržení nočního či alespoň popůlnočního klidu se kadence i decibely „hudební“ produkce neúnosně zvýšily a po celou noc nás budily.
Náš syn se probudil ještě za tmy (3,30) a po půl hodině bylo zjevné, že definitivně. Přiznávám bez mučení, že vstávání v tento čas nezapadá do mého biorytmu. Vědomí, že o tolik hodin déle budeme bránit našemu malému perpetuu mobile v sebezničujících snahách, bylo poněkud frustrující. Přimět zdecimované tělo a migrénou stiženou hlavu k aktivitě byl téměř nadlidský úkon. Asi jako byste se snažili rozjet auto se zataženou ruční brzdou do kopce. Údery permoníčků v hlavě a vnitřních orgánech, podobné ránu po mejdanu, zesilovaly s každým pohybem.
Kuchyň rodičů se postupně plnila ostatními členy rodiny, kteří se plouhali, obdobně jako my, stylem zombí. Rychlovarná konvice nestíhala vařit kávu pro nás dospělé. Děti jsme oproti tomu podezřívali, že požily na oné technoparty.
Přiznávám, že pod vlivem zděšení, že půjde o akci několikadenní, jsem vytočila číslo policie a vyptala se, o co jde. Ukázalo se, že zdaleka nejsme jediní, kterým vidina takto tráveného víkendu nepřipadá přijatelná. Bylo mi řečeno, že obdobných telefonátů mají zaznamenány spousty a že policie na místě hlídkuje. Taky, že nelze kontaktovat ani organizátory akce ani pronajímatele pozemku a dokonce ani starostu obce, kam tento pozemek přináleží. Také, že má policie svázané ruce. Že ačkoliv samo nedodržení vyhlášky o dodržování nočního klidu by měl být důvod pro policejní zásah, neodvažují se proti sobě poštvávat veřejnost.
Přiznávám, že jsem bojovala s pokušením obvolat všechna média a na místo je vyslat, ale nakonec jsem tak neučinila. Ještě bychom té akci udělali reklamu…
Dnes je neděle a ono duc duc, jen o něco méně hlasité, se k nám stále nese. Nemám potuchy, zda ztišili (a pokud, zda se tak stalo z jejich vlastní vůle či na něčí popud), zda se změnily klimatické podmínky a zvuk se k nám do údolí už tolik nenese anebo zda jsme si jen zvykli a stávají se z nás pozvolna vařené žáby.
Jsem nesmírně ráda, že moje dospělé děti poslouchají kvalitní hudbu včetně klasického rocku a obdobných akcí se neúčastní. Pevně doufám, že i nejmladšího syna vychováme tak, aby se ke druhým lidem choval ohleduplně, slušně a aby prokazoval lepší hudební vkus.
Jedno ale mohu po tomto víkendu odpovědně prohlásit … techno ani účast na technoparty nebylo, není a nikdy nebude mým šálkem kávy.
P.S. Dovoluji si doplnit o odkaz, aby si čtenář nemyslel, že jsem si blog vyfabulovala :-) http://decinsky.denik.cz/zpravy_region/sluknovskem-duni-techno-prijely-tisice-jeho-fanousku-20160730.html
