Odpusťte, kolegové blogeři a spoluobčané, ale z historického hlediska je úplně jedno, co, kdy, jak a komu řekl pan prezident Zeman. Takového jsme si ho zvolili a takového ho budeme muset v prezidentském úřadě strpět druhou polovinu jeho mandátu. Je nepodstatné, jak moc budeme protestovat proti tomu, že pan prezident odjede do Ruska či předtím proti průjezdu amerického konvoje. Je to jeho rozhodnutí a je to pan prezident Zeman, kterého jde buď respektovat anebo mít vůči němu emoce negativní. Rozhodla jsem se pro první alternativu s tím, že ho znovu volit nebudu. Můžeme jen doufat v náš zdravější, kolektivní úsudek, že si příště na pomyslný trůn české politiky a diplomacie zvolíme úctyhodnější osobnost.
Slovy klasika vyjádřeno : „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat“.
Co mě děsí, je ticho. Ticho ohledně problematiky přistěhovalectví obecně a postoji České republiky a její (NAŠÍ!) legislativy k přistěhovalcům z muslimských zemí. To ticho vnímám jak ze strany médií, z politické sféry, z veřejných míst, ze společnosti. A děsí mě. Protože ten problém existuje, bobtná a roste jako nádor. A pokud se (tak jako u nádoru) úspěšně neprovede prevence či se alespoň nezachytí v prvotním stádiu, jsme, odpusťte mi ten výraz, nahraní. Protože stejně, jako se říká, že rakovina nebolí, dokud není pozdě, může se i nám stát, že budeme probuzeni a už nepůjde nic dělat.
Nesdílím benevolenci pana Polického ani paní Maruškinové a jim podobných. Odmítám postoj „nic se nedá dělat“. Nevěřím, že pomůže mlčet ze strachu, co bude, když se ozveme (to už tu bylo) a už vůbec nedokážu dál mít ruce v klíně a čekat, až „se to vyřeší samo“. Protože samo se to nevyřeší.
Vážím si lidí okolo pana docenta Konvičky. Nebáli se (či vlastně stále se nebojí) nést svou kůži na trh, nebáli se špatného mínění svého okolí, nebáli se vystoupit veřejně a tak trochu přerozdělit národ. Namísto původního rozdělení na multikulturalismy a ty, co jsou proti islámu v naší zemi, vznikla podskupina neradikálních antiislamistů. Přiznám se, ani já jsem nedorostla k touze postavit se do davu demonstrantů, vykřikovat hesla, nechat se unést atmosférou porozumění. Možná je to tím, že mám doma kojence, ale spíše se obávám, že tudy cesta nevede. Na druhou stranu uznávám, že v době, kdy IVČRN začínalo pronikat do podvědomí veřejnosti, bylo třeba pompézních a hlavně viditelných činů. Viditelných proto, aby se rozsvítilo v našich myslích!
Přesně před rokem jsem seděla na gauči, vnímala v sobě rostoucí život našeho syna a nechápala ten (anti)islámský „humbuk“. Ale s každým dalším (nejen svým) blogem či zprávou s obdobnou tématikou si uvědomuji, jak moc je třeba si určit priority a řešit věci, DOKUD ŘEŠIT JDOU.
Přesvědčit naše politiky, zákonodárce, zastupitele, aby neřešili „blbosti“ typu „jak se stavím k tomu, co zase řekl nás prezident“ a začít – od podlahy- řešit problém přistěhovalectví.
Protože, věřte mi, ISLÁM DOMA NECHCEME. Nechceme nadřazenost pohlaví, víry. Nechceme pokrytce, kteří mají přímo nařízeno nám lhát s úsměvem do tváří, nechceme šaríju, nechceme odlišnou míru porodnosti, nechceme se stát postupně uvařenými žabami.
Před více než 25 lety jsme zvonili svazky klíčků a cítili jsme, jak nám svoboda prýští žilami, jak se nám otevírá svět. Svoboda nese ruku v ruce i odpovědnost za naše činy. Odpovědnost vůči nám samotným i budoucím generacím, našim dětem a dětem našich dětí. Otevřít se světu neznamená uvolnit místo u stolu a lůžko každému, kdo zatluče na dveře. Pouze takovému hostu, který je připraven respektovat pravidla naší domácnosti.
Budu parafrázovat slova klasika : „MUSÍME o tom diskutovat, MUSÍME o tom vést spory a MUSÍME s tím nesouhlasit, A UDĚLAT VŠECHNO, CO PROTI TOMU MŮŽEME DĚLAT".
(Snad mi pánové Svěrák i Smojlak /ten z dramatického nebe/ odpustí)
