Tak trochu jiný pohled na problematiku imigrace

Včera jsme diskutovali na téma imigrace s dospělými dětmi. Ač oba dospělí, studující, myslím i s rozhledem, v zásadě nechápou, proč my dva s manželem, část naší generace a médií věnujeme takovou pozornost tomuto problému.

Výrazem „nechápe“ rozumějte nikoliv, že by o tom nic nevěděli, neměli snahu si leccos nastudovat či měli optiku pokřivenou mým pohledem, anebo že by byli tak sluníčkoví, že by imigraci vítali. Nic z toho. Nechápou, proč námi hýbe takový strach, proč o problému tolik studujeme, diskutujeme, proč jím trávíme tolik času, když přeci přistěhovalci tu byli, jsou a budou, a když všichni víme, že náš, historicky křesťansko-sociální background, nám nedovolí nechat kohokoliv trpět. Ať je to člověk tonoucí, v nouzi, nemocný, bez práce, bez domova.

Od výrazně anti- postoje jsem poměrně nedávno přešla k postoji „nemáme šanci tomu zcela zabránit, ale učiňme vše pro to, aby změny, potažmo ztráty, byly co nejmenší, co nejméně fatální“.

Hlavním z důvodů bylo, že jsem si poměrně nedávno uvědomila, že problém, kteří demografové nazývají novodobým stěhováním národů, již nastal. Že už nestačí pouze vykřikovat : „My vás tu nechceme“. Že je třeba se problému postavit čelem a skutečně jej řešit.

Ale také jsem si uvědomila, že abychom mohli ochránit naše hodnoty, musíme si je uvědomit a hájit sami v sobě, sami mezi sebou, sami pro sebe. Jak může potencionální azylant vědět, že nám sahá na něco, co je nám drahé, když se k tomu jako k nám drahému nechováme?

Chceme, aby nás chránila policie, a přitom odmala dětem opakujeme, že jsou to hloupí zamindrákovaní neschopové. Hlasovali jsme za vstup naší země do NATO a přitom děti vychováváme v povědomí, že jsou to „hloupé gumy“, které bychom nejraději odzbrojili. Považovali jsme za rozumné se připojit do EU a přitom se zdráháme plnit závazky z tohoto členství vyplývající. Máme strach o naše památky, ale neučíme děti lásce k naší historii a sami ji sotva známe. Vozíme děti po světě a přitom neznají naše pamětihodnosti a geografické specifika. Bojíme se, že přistěhovalci zničí naše hodnoty a budou nám vnucovat ty jejich a přitom vlastně ani nevíme, co bychom chtěli chránit. Chceme se bránit, bude-li nutno, i násilím, a přitom jsme byli mnozí proti branné povinnosti. Chceme se mít lépe a přitom nám nevadí krátit daně dle pravidla „co oko nevidí, to srdce nebolí“ a omlouváme si to špatnou politikou. Chceme svobody a nechce se nám nést následky za naše činy. Nelíbí se nám postavení ženy v muslimské společnosti a nadřazenost mužů a přitom velká část našich dětí vyrůstá bez jednoho z rodičů. Zdůrazňujeme, že muslimové nám mohou lhát a podvádět nás, a přitom si všichni lžeme navzájem a učíme děti, že malý podvod či lež nevadí… Ale kdo určuje tu míru?

Tak si tak říkám, není vlastně problém jménem imigrace vztyčený ukazováček shůry, abychom zase začali komunikovat mezi sebou, naslouchali si navzájem, přemýšleli o názorech druhých a začali si skutečně vážit toho, co máme a chránit to, co je nám drahé? Abychom cestou k cíli nepoužívali zkratky? A taky, abychom se stejnou přísností a důsledností, jaké chceme uplatňovat na ostatní, vládu a úředníky, nahlíželi i na své vlastní činy?