Nedávno jsem sledovala TV debatu na ČT24, velmi zjednodušeně, ohledně toho, zda párům gayů a leseb dovolit uzavírat institut manželství anebo nikoliv.
Debata probíhala v den, kdy byly podávány návrhy dvou zákonů. Jeden z nich prezentoval snahu celkem šesti organizací homosexuálních párů gayů i leseb smět uzavírat sňatky se statutem totožným s manželstvím. Tuto iniciativu zaštiťovala organizace Jsme fér, zastupovaná panem Czeslawem Walekem. Druhý návrh zákona, opoziční, předkládal obhajobu svátosti manželství heterosexuálního a potažmo žádal znemožnění toho homosexuálního. Ten zastupovala či představovala paní Jana Jochová. Jméno její organizace jsem nepostřehla, omlouvám se.
Upřímně, argumenty obou stran, v diskusi stále dokola probírané a vysvětlované, byly lehce plytké, ale přesto mne přiměly k zamyšlení.
Zatímco pan Walek opakoval a vysvětloval, proč by chtěli mít ti z gayů a leseb, které spojí své životy, stejná práva, možnosti a povinnosti, jako mají jedinci spojení heterosexuálním sňatkem a dokládal to praktickými ukázkami, paní Jochová argumentovala stále týmž.
Zásadním argumentem paní Jochové bylo, že na manželství jako institut sice nikdo právo nemá (ani ona sama prý ho kdysi neměla), ale jelikož je manželství vyhrazeno spojení muže a ženy za účelem zplození a společné výchovy dětí, je vlastně potřeba tento institut chránit tak, jako je třeba chránit děti.
Okamžitě jsem si vybavila všechny ty rodiny v mém okolí, kde partneři:
- Sňatek sice uzavřou, ale děti mít nechtějí anebo nemohou, a tudíž nemají vlastní a často ani adoptované.
- Sňatek odkládají z všelikých důvodů na neurčito, nepovažují za důležitý. Často mají argument, že je pak jednodušší se rozejít než rozdělit o děti a majetek. A to dokonce i tehdy, kdy spolu vychovávají jedno i více dětí, namnoze společných.
- Sňatek neuzavřou prostě proto, že se jeden z rodičů společné výchovy nechce účastnit. Častěji je to otec, ale nikoliv výhradně.
- Sňatek sice uzavřou, ale minimálně jednomu z nich svatý není, tedy mu jeho svátost nepřekáží v přelétavosti, nezřídka i k zakládání dalších rodin. Ať už dalším sňatkem korunovaných či nekorunovaných.
- Sňatek sice uzavřou, ale brzy zase ukončí (někteří i opakovaně), a tak dítě či děti vychovává jen jeden z rodičů. Výsledkem jsou potom děti bez jednoho z rodičů, či jednoho z rodičů supluje člověk cizí, nezřídka se takových lidí v životě jednoho dítěte vyskytne více.
- Sňatek sice uzavřou, ale o děti pečuje jen jeden z rodiny (častěji matka), zatímco druhý se stará o vydělávání peněz do takové míry, že v práci tráví většinu času.
- Věřím, že mnozí znáte příklady podobné a možná i jiné, které mne právě nenapadly.
Takže ve výsledku je příkladná heterosexuální rodina, o které hovořila paní Jochová, spíše výjimkou. A to, žel bohu, i mezi rodinami, které spojil Bůh v kostele a které by se tedy rozlučovat již neměly. I ty si nacházejí prostředky jak se s jedním partnere rozejít a moci se znovu „posvěceně“ oženit/vdát v kostele.
Oproti se tomu se mi obratem vybavily páry homosexuální, které si tak moc váží možnosti moci se k sobě hlásit, sdílet společnou domácnost či společně dokonce vychovávat vymodlené dítě (jakoukoliv cestou získané), že by nám měli jít příkladem. Věřte či nevěřte, mnohé děti nás heterosexuálů by mohly dětem, které jsou vychovávány dvěma maminkami a či dvěma tatínky, závidět všechnu lásku, pohodu, zázemí a oporu širší rodiny, ve které vyrůstají.
Čeho se tedy paní Jochová a její souvěrci a spolubojovníci obávají? Že bude nebiologický rodič čerpat paragraf v případě nemoci dítěte? Vždyť to smí každý, koho si rozvedený/svobodný rodič samoživitel/ka nastěhuje do domácnosti, a to dokonce i u párů nesezdaných. Nebo snad, že se na dítě do školy přijdou ptát dva tatínci nebo dvě maminky?
Nebo snad toho, že se děti nás heterosexuálů dozví, že i děti dvou maminek či dvou tatínků mohou být v lásce a vzájemné úctě vychovávané a celkově správně vedené? Anebo snad toho, že tak jako existuje SJM (společné jmění manželů), bude de facto již de jure existovat společné jmění manželů homosexuálů, které bude moci být děleno a děděno?
Anebo snad někomu vadí, že se nechtěným a odloženým dětem v dětských domovech a jiných zařízeních zvýší možnost vyrůstat v kompletní, byť nestandardní rodině?
Co by asi paní Jochová a jí podobní dělala, kdyby její dítě, plod toho jediného správného, jí uznávaného, manželství projevilo homosexuální sklony či jí postavilo před hotovou věc, totiž, že miluje osobu stejného pohlaví? Zapudila by ho/jí? Odmítla by přijmout jeho životního partnera/ku a nepohlédla by na jimi vychovávané případné děti?
Víte, jsem také věřící (evangelík) a také mám děti. Mnohokrát jsem se sama sebe ptala, co bych dělala, kdyby mi některé z nich přišlo říci, že se mu líbí osoba téhož pohlaví a že s ním/ní chtějí žít až do smrti. Za sebe mohu říci, že bych si někde v ústraní poplakala, že nebudu mít od svého syna/dcery vnoučata, ale navenek bych jejich lásku přijala, protože bych si moc přála, abych jednou mohla umřít s pocitem, že je moje dítě šťastné. A kdyby k tomu navíc mohl/a požívat stejného titulu (vdaná/ženatý) a možností, jako my, heterosexuálů, věřte mi, že by se mi z tohoto světa odcházelo mnohem snáze…
Jsem šťastně vdaná. Šťastně a požehnaně, v tom nejvyšším slova smyslu. A snad i právě proto si nemyslím, že by podobné štěstí a požehnání mělo být zapovězeno těm z nás, s jejichž geny a preferencemi si pohrála příroda a všeliké okolnosti.
Takže za mne proč ne?
A jak na tuto problematiku pohlížíte vy? Považujete manželství za svátost, která by měla přináležet jen nám, heterosexuálům?
Předem děkuji za věcné argumenty a kultivovanou diskusi.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11412378947-90-ct24/218411058131009-homosexualni-snatky-versus-obrana-tradicniho-manzelstvi
