Dala ses na vojnu, musíš bojovat, holka. Tak nějak jsem se dneska ráno hecovala, když jsem na místo ke snídani usedala na schůdek, abych si nazula běžecké boty. Domem už voněla čerstvá káva a smažená vajíčka a já…
… se místo toho ztěžka soukala do auta. Záda, po noci zkroucená a zatuhlá, se nějak ne a ne srovnat s vidinou, že budou natřásána. Žaludek, ve kterém si po včerejší grilovačce hověla hromada dobrot, hrozil zradou.
To nebude dobrý… No jo no, tak se prostě jen projdu….
Už když jsem probíhala pod větvemi lesíčka na svůj přírodní ovál, zdálo se mi, že slyším tichounké staccato kapek tančících mezi listy, ale doufala jsem, že to se jen stromy zbavují nadbytečné vláhy z noci.
Záhy nato jsem však poznala svůj omyl. Hladina rybníka byla perforovaná milionem dolíčků, kachny a labutě se choulily jedna ke druhé.
Moje funkční oblečení přestalo funkčnit po pár metrech. Nohy pozvolna těžkly, mysl se plně soustředila „jen neuklouznout, to bys doběhala a kdo by Tě zvedal“.
Ono totiž pro dámu mého věku je už takhle těžké smířit se s tím, že se těsně po rozběhu změní ve funící sentinel, obličej získá barvu a konzistenci spařeného rajčete, oči jako reflektory monitorují terén ve strachu z pádu, vyvrtnutí … To už mám, jsem si alespoň myslela, za sebou. Dokonce jsem se smířila s tím, že mohu po každém doběhu oblečení vyždímat a vyprat. Vážně jsme z vody. Jak jinak si vysvětlit ty hektolitry, co se mi řinou po obličeji dolů až … no prostě všude.
Dnes jsem se navíc musela smířit se s tím, že mi pot omývají proudy vody padající shůry, že se oblečení změnilo v neopren. A navrch, že jsem v minutě získala vizáž mokré slepice… Každopádně mě po chvilce přestalo štvát, že jsem si dnes zapomněla doma potítko…
Naštěstí jsem na svou potupu byla sama. Moji běžní sparing partneři, ať běžci, cyklisti či chodci, mě totiž tentokrát nechali na holičkách. Postupně jsem se přemlouvala k rozběhu, pak k běhu setrvalému. Prapůvodní myšlenku „dám jen jedno kolečko a jdu domů“ jsem změnila na „a tak zkusím ještě to jedno, vždyť už jsem stejně mokrá“ a pak už na „no když už se tu tak trápím, tak už dám tu desítku“. Koneckonců, po měsíci běhání v ukrutném vedru či dusnu před bouří se mi konečně docela dobře dýchalo. Jen jsem musela přemlouvat své svěrače, zhlouplé z neutuchajícího šumění deště…
Záhy mi došlo, že jsem přeci jen pro někoho raritou, nezdráhám se napsat, celebritou. Pronásledovala mě devítičlenná labutí rodina. Několikrát přepluli rybník, vyhřadovali na straně, kam jsem dobíhala, a, předstírajíce nezájem, provokativně si čechrali peříčka. Nad hladinu vyskákali snad všichni nově nasazení kapři a při zpětném pádu se smíchy plácali do břicha. Kachny, vyhřadované na stavidle, úžasem spadly jedna po druhé dolů do proudu pod ním a cachtaly se tam a vsadila bych se, že u toho kroutili hlavičkami. Svou chytací pozici opustila i volavka. Cestu mi křížily myši, užovky, slepýši, dokonce i hlemýždi. Ze své nory pod dubem u hráze vylezla dokonce i nutrií rodinka a provokativně se přede mnou koupali, potápěli, zatímco jejich mamka chystala snídani z darů porybného. Zato srnci a zajíci, kteří se běžně pasou na louce, u které parkuji, byli tentokrát dobře schovaní a házeli na procházku v takovém počasí bobek. Zkrátka zvěst o tom prapodivném lidském tvoru, co místo nedělní siesty funí a trpí, nenechala jediného obyvatele rybníka v klidu. Vlastně moji první fanoušci.
Domů jsem dorazila mokrá, unavená, ale spokojená s pocitem, že další mýtus ve mně (nikdy se nebudu takhle ztrapňovat) je pokořen.
Už se těším na tu spoustu dobrot na nadcházející rodinné oslavě.
