Šalomoun by se zděsil

Tak se nám roztrhl pytel s (ne)matkami. Raději dítě zabijí, než aby se o ně dělily s jeho otcem. Ať jsou to matky, které zavraždí nechtěného novorozence anebo matky, které zavraždí dítě, aby je nedostal do péče jeho otec…

Já vím, že namítnete, že dříve takové matky nejspíše byly také (koneckonců, i zvířecí matky vystrčí nemocné či slabé mládě z hnízda či je sežerou). Že se jen o nich často nikdo nedozvěděl, protože neexistovaly mediální tamtamy. Jenže zatímco dříve tak podobné ženy činily ze zoufalství, z materiálních a jiných nejistot a obav, dnes tyto ženy (odpusťte, příčí se mi je nazývat matkami) často používají dítě jako nástroj vydírání a když jim toto vydírání nevyjde, tak potom pomsty. Mohu jen odhadovat jejich motivy, ale domnívám se, že jde o produkt frustrace, zneuznání, nenávisti (která je prý nevlastní sestrou lásky). A často jde především o postoj “Když ho nemohu vlastnit já, tak ani ty”.

Jenže dítě není předmět vlastnictví. Dítě je produktem vztahu. Někdy kratičkého, jindy dlouhé soužití, ale každopádně má rodiče dva. A štěstí dětí by mělo být vždy nadřazeno štěstí či pohodě rodičů a dospělých obecně.

Možná namítnete, co do toho pletu Šalomouna. (kdo víte, následující odstavec přeskočte, prosím).

Ve zkratce, dvě matky se přely o malé dítě (obě současně porodily, ale dítě jedné zemřelo), až došly před Šalomouna. Argumenty obou zněly věrohodně, a tak Šalomoun rozhodl, že tedy dítě rozetne mečem, aby každá měla část. Zatímco jedna z matek ochotně souhlasila (tak moc dítě chtěla a nepřála té druhé, že by ho klidně zabila), ta druhá, byť nešťastná a žalem zkroušená, byla s těžkým srdcem ochotna odevzdat dítě té druhé, jen aby dítě spor přežilo. Šalomoun tak měl jasno.

Doba pokročila, dnes se děti neroztínají, dnes je ty, které je porodily, dávají do igelitek či kontejnerů a nechávají dodýchat či zmrznout, či je vraždí ve zdánlivém bezpečí domova se či je zabíjí v autě.

Inspirací k mé úvaze mi je neštěstí v minulém týdnu, kdy matka se dvěma dětmi nepřežili srážku s popelářským vozem a následná výpověď její dcery.

1/ https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/smrt-nehoda-mnisek-auto-popelari-tri-mrtvi.A191025_164928_liberec-zpravy_pp

2/ https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/autonehoda-liberecko-umrti-facebook-video-popelarske-auto.A191026_204948_domaci_knn

I kdyby výše uvedený šproch nebyl založen na pravdě, je zde tento nedávný příběh z okolí místa, kde žiji.

3/ https://www.idnes.cz/praha/zpravy/vrazda-sestilety-chlapec-benesovko-trest-odneti-svobody.A190811_211812_praha-zpravy_lesa

Anebo, asi nejděsnější, případ z roku 2011.

4/ https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/dozivotni-vezni-zlocin-a-trest.A170214_122745_krimi_jkk/4

A mnoho případů, kdy matka, než by využila nejbližšího baby boxu, novorozence buď přímo zavraždí anebo nechá někde dodýchat bez pomoci.

Také jsem rozvedená, také jsem si prožila neuvěřitelnou frustraci, ztrátu, pocit zneuznání mých snah a mne jako takové. Také jsem si zažila obavy, zda budu schopna vychovávat mé děti a zda tak nazná i soud. I mne ovládly veškeré negativní emoce, ale pak jsem na vztah s otcem mých dětí začala nahlížet optikou jejich ztráty, skutečnosti, že naše děti jsou to nejvíc, čeho jsem kdy dosáhla a dosáhnu, a že pro ně chci do budoucna to nejlepší. A že ať se mi to líbí anebo ne, dítě, tedy I ty mé, má rodiče vždy dva. A nikdy, nikdy, nikdy v životě bych jim vědomě neublížila. A že jsem si prošla v několika životních etapách soukromým peklíčkem. Zkrátka ony byly a jsou mé důvody, proč žít, proč se snažit dál, proč jsem tím, čím jsem a tam, kde jsem. A jsem ráda, že ke stejnému postoji nakonec došel i otec mých dětí a že jsme dnes nastolili příměří, v rámci něhož jsme schopni činit společná rozhodnutí ohledně našich dětí.

A proto ženy nematky nikdy nepochopím. Nedokážu, neumím. A přiznávám, ani nechci.

P.S. Jsem si hodně jistá, že za jejich chování nemůže systém (tedy negativně vnímaný OSPOD), ale ony samy. Těch pomocných rukou, které jim poskytuje současný zdravotnický, sociální a soudní systém, ale i jejich vlastní okolí, je tolik, že stačí jen chtít. Chtít si nechat pomoci. Není to lehké, ale pokud by přitom myslely primárně na své děti (byly matkami), dokázaly by to. Tak, jako většina matek v poobné situaci. Jak říkávala moje babička a po ní říká moje maminka, "když se chce, všechno jde".

P.S.P.S. co bychom si měli už konečně uvědomit my, ale i celý systém je, že ne vždy je to žena/(ne)matka, která je tím "lepším" rodičem. tedy tím, který má větší a přirozenější právo se o děti starat. Jak doufám vyplývá z celého blogu, schopnost počít, rodit a kojit ze žádné ženy matku nečiní.