Pršelo jen se lilo

Dnešní usínání a probuzení se do hustého a neustávajícího deště mi připomnělo bezmála 40 let starou vzpomínku na návštěvu chalupy mých příbuzných a nečekané knihomolské dobrodružství.

Dnešní usínání a probuzení se do hustého a neustávajícího deště mi připomnělo bezmála 40 let starou vzpomínku na návštěvu chalupy mých příbuzných.

Psalo se léto roku 198x a teta Věra se strejdou Fandou a sestřenicí Ivčou mě vzali na chalupu jiných příbuzných. Plán byl ukázat mi jejich novou chaloupku sousedící s tou, kam jsme jeli, povodit mě po okolí, nasbírat pár hub a v neděli vyzvednout sestřenku Jitunku z tábora.

Cestu si nepamatuju, protože jsem tehdy každou cestu autem prospala v marné snaze zaspat kinetózu. Můj žaludek se bouřil, v hlavě mi hučelo, ale na cestu jsem se těšila, a ještě víc na setkání s oběma sestřenicemi. Vezli jsme spoustu košíků, strejda a teta byli vášniví houbaři.

Vyjeli jsme večer, a tak si z příjezdu na chatu moc nepamatuju. Rozhodně nic, co by mi utkvělo.

Možná začalo pršet už večer, ale já si pamatuju až probuzení za zvuku hustého deště, svěží vůni mokré zeleně a prachu na silnici, všeobjímající šeď a venku louže, kam se podíváš. Interiér si vůbec nevybavuji, jen kamna, gauče a tušení, že tam musela být kuchyně. Nepamatuji si ani, co jsme jedli (nejspíš teta kouzelnice průběžně vyndávala či vyčarovávala chalupářské dobroty z její bezedné tašky), ale pamatuji si na ten pocit dokonalých prázdnin. Vlastně ani nevím, zda tam byla televize, ale i kdyby byla, nevnímala jsem ji.

Co si však pamatuji dodneška, jsou poklady, které jsme na té chalupě našli.

Chalupa patřila strejdovi Karlovi a tetě Janě, sestřenici mého tatínka a tety Věry. Moc jsem je neznala, ale věděla jsem, že strejda Karel býval novinář a že s tetou neměli děti. Proto také na chalupě nebyly hračky, ale zato tu byla pracovna se spoustou a spoustou do složek svázaných časopisů, mnohé z nich od jejich prvního vydání. To vám bylo něco pro knihomola, kterým jsem tehdy byla. Dokonalé prázdniny.

Přečetla jsem všechny Čtyřlístky, Ohníčky, Sedmičky až jsem se dočetla k Mladému světu, a dokonce i Světu Motorů. S pocitem, že čtu něco nepatřičného (přeci jen mi bylo něco málo přes 10 let), jsem zhltla všechny rubriky „Milá Sally“ a pak jsem se vrátila k dalším.

Dodnes si vybavuji obsah spousty těch článků, fotky k nim připojené, dokonce i své pocity z nich. Pamatuji si překvapení, když jsem četla barvité a pravdivé popisy situací, které se udály před mým narozením v roce 1970. Situace, o nichž jsme doma vůbec nemluvili (přesto, či právě proto, že jsem se narodila a do maturity žila v Děčíně, kde sídlili ruští vojáci), situace, o kterých tehdejší režim, a potažmo média a vzdělávací systém, buď nehovořily anebo hovořily diametrálně odlišně.

Pamatuji si i jak rozpolcené byly moje pocity, jak dospělá a důležitá jsem si připadala, jak nadšená jsem byla z prolenošeného, a přitom tak aktivně stráveného, víkendu.

Legrační bylo, jak jsme se potkávali s tetou, strejdou a sestřenkou. Všichni jsme byli krásně rozespalí, rozvrkočení, roztržití z právě přečteného, pomačkaní na různých místech, vlastně nám nebylo ani do mluvení.

Dodnes miluji propršené víkendy a letní liják je pro mne symbolem nádherně provoněného tajemna, kouzelnými dveřmi do neznáma…