Proč se rozhodně nevydám na poslední rozloučení s KG a ani ho nebudu sledovat v TV

Jak už jsem předeslala, nikdy jsem nepatřila mezi skalní fanynky. Jeho písně mne těšily stejně jako chování gentlemana, ale fronty na jeho podpis jsem nikdy nestála. Teď ho však ze srdce lituji. Lituji jeho osobu, památku a dcerky

Zemřel zlatý hlas z Prahy, mnohonásobný Zlatý slavík, nejpopulárnější zpěvák a srdcovka několika generací lidí z naší republiky a několika sousedních zemí. Taková srdcovka, že věří, že byl populárnější než lecjaký státník či prezident. S tím já absolutně nesouhlasím, ale nikomu ten pocit neberu.

Nehodlám se přít, nehodlám vznášet argumenty. Zde rozum nemá místo, zde jde o emoce, ergo o emoce davu. Když čtu a poslouchám ty litanie, nedokážu rozlišit, zda více litujeme pana Gotta, jeho pozůstalé, anebo vlastního, s jeho odchodem jakoby definitivně ztraceného, mládí. Anebo, jak vznesla jedna paní v diskusi pod něčím blogem, jeho údajného spojování generací. Upřímně, mám širokánskou rodinu. Většinou jsme si KG poslechli rádi, ale nikdo jsme ho nevyhledávali a nijak po něm nešíleli. I přesto si nepřipadáme spojení méně. Scházeli jsme se, společně se radovali i smutnili za života pana Gotta a budeme i po jeho odchodu.

Myslím si, že bychom se jeden každý měli naučit přijímat smrt jako přirozené ukončení života. Zejména pak života tak plodného, dlouhého, bohatého a naplněného, jaký Karel Gott nepochybně prožil. Zvláště smrt, která je zjevným vysvobozením od dalšího trápení, bolesti a strachu. A což teprve smrt snovou, tedy ve spánku a v kruhu milovaných. Plakat a truchlit bychom přeci měli nad každým zbytečně a předčasně ukončeným životem, životem, který mohl dojít naplnění, ale nedostal šanci. Tam je, dle mne, zármutek na místě.

V den, kdy jsem se o skonu mistra dověděla, jsem si i já poplakala. Současně jsem ale za něj pocítila úlevu, že už ho nic nebolí a netrápí.

Včera, když moderátorka líčila program posledního rozloučení s KG, pocítila jsem s ním, s jeho památkou, s jeho tělesnými ostatky a s jeho pozůstalými, zejména dcerkami, soucit.

Upřímně, šokuje mne představa davů, které se přijdou rozloučit, budou stát frontu, zahrnou jeho rakev věnci, květinami, svíčkami, pláčem, vydýchaným vzduchem… Davů, které budou omezovat a brzdit dopravu a, s odpuštěním, očumovat jeho rakev. Davů, které se vypraví „na Gotta“ jako zamlada. Davů, jejichž pouhá představa mi, krom vlny nevolnosti, vyvolává vzpomínku na dokumenty o Rudém náměstí a frontách „na Lenina“.

Pokud připustíme, že by měl být nebohý zpěvák uctíván, pak tohle považuji za dokonalé znesvěcení jeho památky.

Ale proti gustu žádný dišputát.

A tak ne, nevydám se do Prahy, ač ji mám kousek. Ani si nepustím TV přenos. Tento způsob loučení zdá se mi poněkud nešťastný.

Namísto toho mu zapálím svíčku a otevřu „okna, aby duše mohla ven“. A časem, až opadne tahle poslední vlna „gottománie“ (nic proti Vám, Karle, Vy za to vážně nemůžete a myslím, že byste tomu nebyl rád), ráda si jeho písničky pustím a zavzpomínám na Karla Gotta mladého, v plné síle.