Jediné argumenty jsou, že někteří rodiče malých dětí potřebují jít do práce a že děti nemají adekvátní podmínky k distančnímu vzdělávání. Ostatní jsou nesmysly. Poslední měsíc školního roku se děti nic nenaučí a dětí si neužijí.
Ano, rozumím tomu, že v rámci revitalizace našeho hospodářství i rodinných rozpočtů je potřeba, aby šli rodiče malých dětí do práce.
Chápu i to, že ne každý rodič je schopen býti vlastnímu dítěti učitelem a vychovatelem. A dokonce chápu i to, že ne každý rodič jimi chce být.
Vážně rozumím i tomu, že ne každá rodina může dítěti poskytnout kvalitní připojení k distančnímu vzdělávání. Kvalitní smart phone anebo PC či tablet něco stojí, stejně jako připojení na wifi.
A také rozumím tomu, že pokud rodiče nejsou v daném předmětu kovaní, necítí se povolaní dítěti či dětem pomáhat či je nutit se pravidelně učit.
Také mi je jasné, že se dětem stýská po hraní a pošťuchování se s dalšími dětmi.
Chtěla bych však takové rodiče i jejich děti vyvést z omylu.
Na konci května a během června, bez ohledu na existenci nebezpečí nákazy Covid-19, stoupají teploty nejen venkovní, ale adekvátně k nim i ty vnitřní. Přeloženo, ve škole je šílené vedro, nedýchatelno. Všude. Spíše než o učení a procvičování probírané látky je to o přežívání. Děti jsou roztěkané, unavené, nevyspalé, nesoustředěné a díky blízkosti prázdnin zdivočelé. Na příjem informací, jejich procvičování a zapisování nemají ani pomyšlení. Teď jim navíc přibude povinnost nasazovat roušky na každou cestu mimo třídu.
Chápu, že se dětem stýská po jejich paní učitelce. Jenže ne každá paní učitelka je ve stavu (věku, zdraví, soužití s ohroženými osobami), aby nastoupila. Navíc děti budou rozděleny do skupin, ve kterých nejen, že nemusí dostat tu svou paní učitelku (pakliže nastoupí), ale dokonce mohou dostat paní vychovatelku nebo asistentku. Skutečně si někdo myslí, že bude tento způsob vzdělávání o tolik lepší než to, které děti získávají formou distanční anebo dokonce srovnatelné s tím běžným, před-korona virovým? Jak to vidím já, půjde o spíše o hlídání, nežli o vyučování.
Rozumím i tomu, že se děti těší na dětský kolektiv. Jenže primární bude rozdělení dětí do skupin a neustálá kontrola, aby se děti v rámci jednotlivých skupin příliš nekontaktovaly a aby se skupiny během dne nepromíchaly. A i kdyby se zadařilo a vaše dítě se dostalo do skupiny s kamarády, jak si jich asi užije, když od nich bude muset být vzdáleno dva metry a mimo třídu bude muset mít nasazenu roušku?
Stravování. Budete mít na výběr. Buď bude dítě docházet na oběd dle harmonogramu tak, aby se všechny děti stihly vystřídat a aby se jednotlivé skupiny nepromíchaly. Předpokládám také, že výběr bude omezený a kvalita jídla (myslím tím poměr cena výkon) bude adekvátní malému počtu strávníků.
Anebo budete dítě zásobit sami, tedy ho vybavíte krabičkami na dopolední svačinu, oběd a odpolední svačinu. Pak vám nezbude, než doufat, že se dítěti jídlo mezi příchodem do školy a jeho konzumací v horku třídy nezkazí a že si tím dítě neužene nějakou střevní infekci.
Promořování. Naše země prošla s minimální úhonou nákazou Covid-19, a tak je nabíledni, že čím budeme dále od této události, bude vzpomínka na situaci v Itálii, Španělsku, Británii a Americe blednout a naše ostražitost se snižovat. A časem budeme kroutit hlavami nad tím, proč jsme, my hloupí a bláhoví, šili a nosili roušky a myli si ruce dezinfekcí. Děti jsou, díky své netečnosti k nákaze Covid-19, takové malé časované bombičky. Tím, že nepoznáme, že a kdy a jak moc jsou nemocné a zda a do jaké míry byly exponovány nákaze, nezjistíme, zda, kdy a koho z příbuzných nakazily. Vážně si někdo myslí, že každý rodič, který vypustí svého potomka v červnu do školy, vyplní příslušný dotazník podle svého nejlepšího svědomí a vědomí a i kdyby, že je každý schopen postihnout míru rizika, kterému vystavuje své dítě i všechny ostatní zúčastněné?
Ještě měsíc a vypustíme ty naše milované vironosiče do světa, tedy k příbuzným (zvláště k těm prarodičům, které jsme teď tím, že jsme jim děti nevozili, chránili), na letní a příměstské tábory, na plovárny.
Otázka tedy zní tak, zda jsme na to připraveni? Vážně už je vhodný čas? A skutečně nám vše výše uvedené za to riziko stojí?
Mně tedy ne.
