Přestupování či obcházení zákonů je vždy odsouzeníhodné, bez ohledu na zbožná přání

Rozmohl se nám tady nešvar. Omlouváme podvodníky, a jejich skutky. Jako by mnozí stranili tomu, kdo znásilnil ženu, která "si o to říkala”. Jak jinak rozumět, že mnozí obhajují ty, kteří si ohýbají ústavu a zákony?

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Omlouváme podvodníky a omlouváme, či přímo schvalujeme, jejich skutky. Zdá se, že stále mnozí z nás straní tomu, kdo znásilnil ženu, která "si o to vlastně říkala” (vyzývavé oblečení, chování, v noci sama na špatném místě). Jak jinak mám rozumět tomu, že mnozí obhajují nejen naše spoluobčany, ale i nejvyšší zastupitele a reprezentanty, kteří si ohýbají ústavu, zákony a vyhlášky k obrazu svému, často otevřeně populistickému?

Jejich častá obhajoba zní, že přeci mohli, že ti před nimi a kolem nich tak činili či činí také a že tvůrci ústavy/zákonů/vyhlášek a nařízení měli s takovým chováním (tedy s možností zneužívání) počítat.

Dokonce na to máme i přísloví, kterým se řídíme, a to, že příležitost dělá zloděje.

 

Ale tak to přeci není! Jsem sama, kdo to vnímá jako pokřivení naší optiky a našeho stávajícího vnímání?

 

Za zločin jakékoliv kategorie je přeci odpovědný zločinec, násilník či podvodník a nikoliv příležitost. A to, že tak činí ti kolem mne (či že mi to radí můj PR poradce), mne v žádném případě neomlouvá a už vůbec nectí.

Ne, že bych tak činila, ale i kdybych se do města vypravila neoblečená a chovala se sebevyzývavěji a na závěr se noci sama prošla parkem, nečiní to žádnému člověku právo mne zneužít či dokonce zabít. A kdokoliv tak učiní, je násilník či vrah a zaslouží si potrestání. Kdokoliv vykrade můj dům nebo odjede mým autem či unese mé dítě, je lupič, zloděj, únosce. A to platí, i kdyby ve dveřích domu a auta byly zapomenuté klíče anebo mu dítě samo vklouzlo do náruče.

Jsem bytostně přesvědčena, že tvůrci ústavy, zákonů a různých vyhlášek se při jejich koncipování zkrátka soustředili na jejich souvztažnost a zapadání do konceptu ústavy, a nikoliv na vytvoření příležitostí, jak je přestoupit a zneužít. Věřím, že je ani ve snu nenapadlo, že by se něčeho takového mohl dopustit (neřkuli opakovaně dopouštět) někdo, kdo zastává funkci nejvyššího představitele státní a exekutivní moci. Nejspíš si ani ve zlém snu nepředstavovali, že by to vůbec někoho takového napadlo.

Tak, jako jsem přesvědčena, že je veliká špatnost kohokoliv z nás zákony jakkoliv obejít či nerespektovat, je nepopsatelná špatnost našich nejvyšších představitelů, že tak činí naprosto vědomě a jen a v rámci populismu či obohacení anebo aby od sebe samotných odvrátili podezření či obvinění.

Věřím však, že ani oběť jakéhokoliv zločinu (například oběti podvodu v rámci H-systému) nemá právo zákon obcházet či se jiného kriminálního činu dopustit ani účastnit. A pokud tak činí, měla by tak činit s plným vědomím možných oprávněných následků svého činu (v tomto případě příkazu k vystěhování).

Současně jsem přesvědčena, že je  ještě větším zločinem zneužívání veřejného mínění a slepé víry v pochybnou spravedlnost. Jde o trestuhodné zpochybňování spravedlnosti, tedy kostry našeho, doposud snad stále ještě demokratického, zřízení, .

A je jedno, zda tak činí ve snaze se zalíbit a obhájit si svou důvěryhodnost, obohatit se, anebo protože "je moje pozice neotřesitelná“ či "mám úřad na doživotí.

„Mohu” leccos, ale od toho jsme lidé, abychom se nad svými skutky zamýšleli a pokud se k nim přesto rozhodneme, měli bychom za ně nést následky.

Soudci se zkrátka nemohou řídit zbožným přáním odsouzených (byť prapůvodaně podvedených) ani veřejnosti. Dokonce ani pochybným vnímáním “vyššího principu mravního”, který mnozí často zaměňuje za pojmy lidskot, morálka, soucit. Ne, že by zákony a rozhodnutí soudu  nemohly být lidské a morální a soucitné, ale tyto pojmy nejsou a nesmí být nad zákon.

Jsem smutná, že spousta mých blízkých toto nevidí a dál se nechává balamutit a křivit si tak vnímání hodnot.

Autor: Dáša Stárková | pondělí 30.7.2018 13:37 | karma článku: 20,88 | přečteno: 684x