Osud mne zavál poměrně daleko od domova, a tak rodiče vídám párkrát do roka. Ne vždy je počasí a chuť opustit rodičovský dům a náruč, ale občas se přeci jen jdeme vyvětrat a zjistit, co je v jejich vsi nového.
A tak jen občas vídám sousedku rodičů, Aničku. Anička je starší paní, kterou osud obdaroval darem léčitelství, ale zároveň jí a části její rodiny nadělil bipolární poruchu. A tak některé návštěvy Aničku ani nepotkáme, je schována za záclonkami, obklopená svou zvířenou. Jdeme-li kolem její chaloupky, jen se usměju do okna, kde jí pouze tuším. Jiné návštěvy je Anička venku, plná energie, chaloupka září čistotou, zahrada jen kvete a zvířátka se vyhřívají, kde se dá. V tyto dny má Anička tendenci načesávat i stébla v trávníku.
Léta jsem v těchto, sluníčkových, dnech, vídala kolem Aničky pobíhat malou zlatou čivavu Bobinku. Bobinka zářila energií a láskou k životu i přesto, že jí Anička, když si přijeli pro štěňátko, nešťastnou náhodou přišlápla a zlomila jí nožičku. Veterinář odvedl sice skvělou práci, ale nožička zůstala slabší a kratší. Bobince to nijak nebránilo v rozdávání lásky a pohody, kudy poskakovala. Že byla Bobinka pro Aničku světýlkem zvláště ve chvílích, kdy měla své chmurné chvilky, nemusím, myslím, příliš zdůrazňovat. Jenže přišel Bobinčin čas a ona se, ve spánku, odebrala za Duhový most.
Léta jsem pak Aničku moc nevídala. Naštěstí, jak vím od rodičů, se jednomu z jejích synů narodili chlapečci a ty syn vozil za babičkou, jak to jen šlo, aby jí rozptýlil.
Nedávno jsme s rodinou přijeli rodiče navštívit. Nádherné květnové počasí přímo vyzývalo k procházce. Jak tak procházíme kolem plotu, nemohla jsem se zbavit pocitu, že na nás cosi/kdosi nakukuje skrze plaňky. Tu myšlenku jsem zaplašila, ale pak jsem zase zahlédla cosi zlatavého v trávě, která se následně zavlnila. Asi kočka, pomyslela jsem si.
Nebudu napínat. U brány už stála Anička, ztělesněný úsměv. A než jsme stihla představit nové členy rodiny, už tam byl malý zvěd. Zrzavý kožíšek samá vlnka, oči i nožky jako mikro-srnka, ouška jako netopýrek, ztělesněná energie a láska k životu. A šmrdolila si to rovnou ke mně do náruče, jako bychom se znaly roky. Anička nám s úsměvem sdělila : "To je naše Bobinka II". Když jsem se jí ptala, kde sehnali tak dokonalou kopii, Anička povídá. „Víš, já už byla přesvědčená, že nikdy pejska nechci. Úplně jsem přestala mít po jejím odchodu sny. Jenže nedávno se mi zdálo, že přišla Bobinka I a sdělila mi překvapivou zprávu, že už je znovu na světě a ať si pro ní přijedu. Tak jsem řekla manželovi, dojeli jsme tam a výsledek vidíš sama. A to, že šla rovnou k nám, šla na jisto do pelíšku, k misce, na oblíbená místa Bobinky, rovnou se běžela nakouknout i k Vašim, poznává "známé" lidi, to mne jen utvrzuje, že je to naše Bobinka, jen v mladším, zdravějším, kožíšku.
Taky Vám to přijde neuvěřitelné???
