Oxymóron jménem inkluze očima začínající učitelky

Proč oxymóron? Protože inkluze=individuální vzdělávání a zahrnutí do hromadné výuky a individuální přístup jsou dva protipóly. A pakliže máte individualit plnou třídu, kde část z nich na to má papíry, pak je to postavené na hlavu

Abyste rozuměli, nejsem proti začleňování dětí s různými problémy do běžné výuky. A věřte či ne, dokonce se o to ze své pozice učitelky převelice snažím a pokud smím soudit dle svých výsledků, daří se mi a nám to.

Navíc jsem matkou 3 dětí, z nichž každé si svůj problém prožíval/a a prožívá. Obě mé starší děti prošly vzdělávacím systémem s problémy, na které by patrně, kdyby v tu dobu již fungovala inkluze, tzv. IVP (Individuální Vzdělávací Plán) získaly natošup a na které by, kdybychom žili v USA a já byla ten typ matky, byly okamžitě medikovány. Nejmladší dítě má převrácenou lateralitu, takže až teď, pár let před školou dobrovolně, ale těžce zápolí s tužkou a je nám všem jasné, že takhle zápolit bude většinu školní docházky.

Jsem matka tvrďák. Ač neexistovala inkluze, nikdy jsem svým dětem cestu neumetala. Jim samotným jsem v raném věku ukázala, jak se mají učit, vysvětlila jsem, že se učí pro to, aby jednou měly na výběr, co budou dělat, a ač to občas bolelo i mne, důsledně jsem trvala na tom, aby dodržovaly nastavené rituály a mantinely. Komunikovala jsem s jejich učitelkami, ale nikoliv, abych učitelky zepsula a dětem se snažila získat výhody, ale abychom se společně domluvily, “jak na ně” a taky, abych jim dala najevo, že s nimi chci táhnout za jeden provaz. Naše (ano, nepřivlastňuji si zásluhy, vím, že v tom procesu jsme zapůsobili my, oba rodiče, prarodiče a všichni vyučující a vychovatelé, kteří dětem prošly životem, ale především moje děti samy) snažení přineslo ovoce a oba děti veleúspěšně studují VŠ, a nikoliv ledajaké obory. Syn bude brzy lékařem a dcerka je již bakalářkou sociologie a pokračuje ve svém studiu dále. Nejmladší synek překonal po několika sezeních s báječnou terapeutkou svůj odpor k tužce a dobrovolně a čím dál tím rozpoznatelněji kreslí to, co miluje, zvířátka.

Jako učitelka se snažím všem dětem ve třídě látku vysvětlit, těm s problémem naznačit, že jsem kdykoliv ochotna jim látku vysvětlit individuálně a ještě spíše, že jsem připravena jim pomoci přijít na to, jak jim můj předmět poleze do hlavy. Snažím se všechny děti naučit, jak pracovat s textem jako takovým, protože to považuji za počátek schopnosti učit se a kriticky a samostatně uvažovat. Snažím se všem, tedy i dětem s IVP, vysvětlit, že by měly svůj problém vnímat nikoliv jako omluvu a výzvu k pasivnímu přístupu a postoji "koukejte zohledňovat”, ale především jako výzvu k většímu úsilí uspět. Snažím se vysvětlit jim, ale hlavně bych to nejraději vykřičela na jejich rodiče.

Tedy, že papíry a vyžadování úlev jejich dětem cestu životem neumetou, že doporučení PPP (Pedagogicko Psychologická Poradna) jsou pouze doporučeními, nikoliv omluvou k nečinnosti.

Problémy, které vnímám jako největší, inkluze neinkluze, jsou nedostatečná vychovanost a motivovanost dětí. A to, ať se nám to líbí či nelíbí, je práce nás, rodičů.

Občas se, více než jako pedagog, cítím jako vychovatel či spíše jako krotitel nezvladatelných a nevychovaných dětí. A rozhodně tím nemyslím jen ty s problémem. Často totiž více zlobí děti “zdravé”, tedy ty bez IVP. Ne, milí rodiče, škola není od toho, aby vštěpovala dětem zásady slušného chování. Od toho mají vaše děti vás, své rodiče. S těmi to zásadami již vštípenými by děti měly přicházet do vzdělávacího systému. A na vás je, abyste je utvrzovali v tom, že tyto zásady platí i během jejich dospívání. Například to, že když vstoupí dospělý, zmlknu, že naslouchám, když je mi vykládáno a ptám se, když jsem vyvolán/a či k tomu vyzván/a. Že když jsem ve škole, respektuji školní řád, tedy nepoužívám mobil, nekonzumuji si, nehraju, si, neruším (ergo ne hlasitým hovorem a ergo se spolužákem za mnou či přes uličku), že při napomenutí neodmlouvám a nevymlouvám se, nežvýkám že nevykřikuji, neskáču do řeči. Že to, že se pedagog otočí zády (aby napsal něco na tabuli či pustil tabuli interaktivní) není pokyn k volné zábavě.

Spočítejte si sami, kolik času v takové situaci zbývá vyučujícímu k výuce jako takové a v jaké kvalitě je schopen ji odvést a v jaké míře je schopen výše uvedeného individuálního přístupu k výše uvedeným dětem.

A motivovanost? Děti dnes znají svá práva lépe než vyučující. Jen zapomínají, že práva jedince jdou ruku v ruce s povinnostmi a odpovědností za činy a rozhodnutí. Nedávno mi jeden žák 9.třídy vyjmenoval mé, jím domnělé, povinnosti, ale opomněl přitom vyjmenovat ty své a skutečnost, že je ani náhodou nenaplňuje, tedy mi v plnění mých povinností (těch, co mám předepsané školním řádem, ale i ty, které jako povinnosti vnímám já) vědomě brání.

A motivovanost? Dnes dítě ví (čti patrně doma slyší), na co má a nemá schopnosti a co všechno musí okolí u něj respektovat, ale jako by mu to bralo sílu se snažit o něco vice, dále. Proč by se snažily to či ono vyslechnout, pochopit? Proč by dávalo pozor, když na to stejně nemají hlavu (to si nemyslím já, to často slýchám).

Většinu své kariéry jsem strávila v armádě, vyučujíc dospělé. Tam jsem také naznala, že diagnózy či hendikepy, které se dnes považují za výstřelek módy a jednu velkou výmluvu, existují, existovaly a existovat budou. Z obvyklých 10-12 žáků ve třídě vždy 2-4 projevovaly znaky některé z dnes tolik zohledňovaných diagnóz. O to větší respekt jsem k těm lidem pociťovala, protože mnozí z nich měli vystudovanou jednu i více škol a všichni byli odborníci v jejich oborech. Pamatuji na jednoho lékaře, který mluvil a četl nesmírně pomalu, ale každé jeho slovo mělo nesmírnou váhu. Když jsem se ho zeptala, jak mohl vystudovat tolik náročnou školu, řekl „Prostě vím, že to, co jiným stačí přečíst 1x, já musím přečíst 6x. A tak, zatímco ostatní už pařili, já jsem seděl, četl a podškrtával”.

Ne, nezatracuji inkluzi ani děti do ní zahrnuté. Jednak, z rozjetého vlaku se špatně vyskakuje. Navíc je mi jasné, kolik dětí, v budoucnu vysoce inteligentních lidí a často i géniů by utrpělo, kdyby inkluze nebyla.

Nezatracuji ji ani s vědomím těch několika dětí, které se základním vzděláváním protrápí, prostě protože někdo v PPP anebo rodiče přecenil jejich možnosti, zatímco v některé ze speciálních, dříve zvláštních, škol by jim bylo lépe. Neztracuji ji ani s ohledem na děti "bez papírů" a děti nadané, kterým by ten čas a péče, které učitel spotřebují na děti "s papíry" pomohl. Nezatracuji inkluzi ani s ohledem na nás, vyučující, které stojí dnes a denně spoustu úsilí, času a nervů.

Jen se přimlouvám za důkladné proškolení nás, vyučujících, za spolupráci rodičů se školou a rodičů s dětmi. Přimlouvám se za to, aby každý prvek do tohoto procesu (ať volky či nevolky) zahrnutý plnil své povinnosti a umožňoval tak tomu druhému, aby se mohl soustředit na plnění jeho povinností. Aby inkluze nebyla především o papírování pro třídní učitele. Aby…. Aby…

Jedině pak bude inkluze účinná pro ty, pro které byla zkoncipována. Pro děti, pro budoucnost našeho národa.