Pokorně přiznávám, že letní olympiáda z Ria je moje první. První, kterou bedlivě sleduju, kdy fandím, křičím zklamáním a pláču radostí a dojetím. Snad za to může nemoc, brzdící mě v mém obvyklém rozletu, snad koktejl emocí ve mně.
Ještě pokorněji přiznávám, že nejen že jsem doposud neznala spoustu sportů a sportovců (tudíž jsem na hony vzdálena tomu, abych měla nějaké modly), ale dokonce ani jejich pravidla. Můj nebohý manžel tak má kulturní zážitek ochuzen o nutnost mi některé samozřejmosti neustále vysvětlovat a opakovat.
O nadějích naplněných i nenaplněných a o přístupu sportovců k jejich výkonům se napsalo hodně a popravdě, psát o tom nechci, nebudu, není vůle má (jak se zpívá v jedné naší písničce).
Pro mne je sport zkrátka příležitost, jak zhodnotit usilovnou snahu o udržení a zvelebení shůry daného talentu a soutěže či závody pak jako příležitost pro porovnání míry obojího… tedy jak velikosti talentu, tak i míru úsilí k jeho zhodnocení zainvestovaného.
Jako nesportovce (tu trošku běhu, plavání, cyklistiky a lyžování považuji spíše za rekreaci nežli za sport) mě proto dojímají všechny situace, kdy se člověk vydá z posledního a pak padne k zemi. Dojímají mě gesta, kterými si sportovci dávají najevo „jsi můj soupeř, nikoliv nepřítel“, „co jsme si to jsme si“.
Až k slzám mě dojímají činy, které v sobě nesou poselství olympijského ducha. Za všechny hovoří příběh, kdy se dvě běžkyně srazily, upadly a jedna se při pádu zranila. Druhá místo aby jí utekla, jí podala ruku a s prohlášením „musíme dokončit závod“ jí pomohla do cíle. Ale nejen to. Běžně se sportovci zvedají ze země, kam druhý upadl vyčerpáním, utírají si slzy radosti i zhrzených naději. http://oh.idnes.cz/olympijsky-duch-021-/oh-atletika.aspx?c=A160817_132618_oh-atletika_rou
Co mě však znovu a znovu dojímá, jsou scény v cíli, po zápase, po závodě. Jak si sportovci nejen podají ruce, ale zpravidla se i obejmou, poplácají po zádech, občas se i pohladí. Ti, co stojí, zvednou ty, co leží, vyčerpáni. Utírají si navzájem slzy … slzy dojetí i slzy zklamání. Plavci například přeplavou dělící lana s plováky, aby si popřáli se soupeři v sousedních drahách. Sportovci na nižších stupních vítězů popřejí tomu na tom nejvyšším… Přiznávám, s nedůvěřivostí dnešní době vlastní jsem uvažovala, zda nejde o hranou pózu. Fakt by jí dodržovalo tolik lidí v jednu chvíli na jednom místě, pod takovou dávkou emocí a takovým počtem objektivů na sebe namířených? No pokud ano, pak by se asi spolu s medailemi a cenami měly rozdávat ceny za herecký projev.
A tak, i když spousta (nejen) našich sportovců naděje druhými v ně (i jich v sebe sama) vkládané nenaplnila, i když ne každý prokázal onoho olympijského ducha, pro mne jsou tyhle hry o naději, o radosti, o pospolitosti, o talentech a jejich využití, o tom, že svět snad ještě není tak zkažený a neblíží se tak neodbytně ku zkáze, jak nám někteří populisté a jim poplatná média podsouvají.
