"Ta, co je používá nejvíce", přinesla nováčky a ostatní namísto, aby se lekly konkurence, zaradovaly se, že budou mít posily. Smíchala je a ony vypadaly, jako by se seznamovaly. Nejnovější z nich voněly ba přímo se leskly novotou, starší se pyšnily patinou dlouhodobého používání. Vždyť některé z těch nejstarších už bylo třeba napravovat a vracet tím zpět do služby. Ale ať tak či onak, třásly se netrpělivostí, napjatí jako na drátkách, aby mohly být k užitku.
Starší jeden přes druhého vyprávěly těm novým, z obchodu přineseným, jak fádní je jejich práce teď, když musí pracovat uvnitř, oproti jaru, kdy jim pracovní dobu zpestří sluníčko a větřík. Neopomněly jim sdělovat své příběhy a u některých se zasmát. Sem tam zazněla lehce ukřivděná vzpomínka na chvíle, kdy extrémní situace prověřily jejich loajalitu, sílu a soudržnost.
"Vzpomínáte na tu vichřici, kdy jsme museli zabrat naráz, jinak by naše práce, ale i práce "té, co nás používá nejvíce", přišla vniveč? A na to horko, kdy jsem se málem roztekly? A na ty chvíle, kdy -prý že měli málo času- nás nechali samotné napospas tmě, mokru, špíně a my pak místo služby jejich práci kazily, protože -stydno povídat- jsme byly špindírové od hlavy až k patě?"
Ty barevné se zase tetelily : "No ale když nám svěřila ty malé běloučké voňavoučké titěrnosti, jako kdybychom dostaly vyznamenání. A zrovínka táááák svítilo sluníčko a foukal voňavý letní vítr, ááách".
V tu chvíli přicházela "ta, co je používá nejvíc". Popadla košík, kam je sesypala, do druhé ruky škopek a všechno to vynesla ven.
A protože právě vylezlo sluníčko a začalo olizovat krajinu svými hřejivými paprsky a na pomoc mu přišel větřík ovoněný prvními lístečky, brala do ruky jeden každý z nich a pečlivě jimi připevnila jednotlivé kousky prádla na předem otřenou šnůru.
A každý ten kolíček zvlášť pohladila.
