O babičce, která nám dávala kytičky

Nejstarší syn mi, nadšené prvorodičce, dával dost zabrat. Dodnes má spánek za trest, byl extrémně hyperaktivní, zvídavý, budilo ho sebemenší zašramocení. Byl živoucím příkladem, že se některé dítě nedá navyknout na běžné ruchy.

Bydleli jsme v 6. patře věžáku a jeho budily zvuky z přízemí, cvaknutí a rozjetí výtahu, spláchnutí WC ve stupačce, cinknutí lžičky o talíř. Venku zase hlasy,  auta projíždějící v dáli či klika u vstupních dveří nedaleké školy.

Proto jsem volila nedaleký park, sousedící se starým kostelem, který nabízel závětří, odhlučnění od nedaleké silnice, školy, civilizace. Vyčerpaná častým kojením a ustavičným utišováním synka jsem se tam nezřídka doplouhala, sedla na lavičku a buď si četla (bojíc se otočit stránku) anebo, přiznám se, několikrát usnula.

Jednou jsem se probudila, jak se vrtěl synek a málem jsem úlekem vykřikla. Proti mně stála za plotem starší paní, v ruce držela lákavě vyhlížející sklenici s vodou  plátkem citronu a povídá :“napijte se, mladá paní, vídám Vás tu pravidelně, musíte být vyčerpaná“. Lavičky parku totiž hleděly do malé zahrádky pečovatelského domu a tyto zahrádky patřily k přízemním bytečkům rezidentů, mezi něž patřila babička Kateřina. A tak jsme tam se synkem docházeli pravidelně, babička většinou počkala, až si odpočinu a pak prošla brankou za námi, povídali jsme o životě, o dětech, o lásce, o práci, tak jak dvě ženské, když se sejdou. Ona občas uvařila kávu, já donesla, co jsem právě napekla. Syn, jak rostl, se kolem nás batolil, později pobíhal, ona si ho občas chovala a vyprávěla mu o svých dětech, vnoučatech i pravnoučatech. A dávala mu kytičky. Dlužno dodat, že ač byl syn neohrabaný a malý divoch, její kytičky vždy donesl domů v pořádku, trval na jejich umístění do vázičky a občas si i vzpomněl, že je třeba „dát kytičce  znovu bumbat“.

Když byly synkovi necelé tři roky, narodila se mu sestřička a já si ho nechala doma, abych mezi dětmi pěstovala hezký vztah. Na první společné procházce po mém příchodu z porodnice si vzpomněl, že ji musíme ukázat „babičce, co mi dává kytičky“. Téměř každou procházku jsme pak končili alespoň projitím kolem plotu a zamáváním. Několikrát jsem babičku Kateřinu svezla na společný nákup a k dětí velké radosti jsme si dali společně něco dobrého v cukrárně.

Děti byly často, zvláště přes chladné období,  i celé týdny nemocné. Syn šel do školky a bylo složité kombinovat dětí režimy, takže se intervaly mezi návštěvami prodlužovaly.

No a po jedné zimě už babička ven nevyšla. Po několika týdnech jsem se osmělila požádat vedení pečovatelského ústavu, zda  by nám neřekli, co se s babičkou přihodilo, a paní vedoucí nám sdělila smutnou zprávu.

Snažila jsem se jí dětem přetransformovat co nejcitlivěji, zabavit je, ale i tak, kdykoliv jsme šli okolo pečovatelského ústavu, vždy k plotu, přes který jsme tak často komunikovali, pokládaly kytice lučních kvítek. Nechala jsem je, byl to jejich způsob, jak se vyrovnat s jejich první ztrátou v životě.

Léta plynou, děti jsou dospělé, my jsme už mnoho let odstěhováni do jiného kraje naší země a já si včera uvědomila, že se kruh nádherně uzavírá. Syn, ten který dostával kytičky přes plot, ukončil první ročník medicíny a v pondělí nastupuje na praxi do TOHO pečovatelského ústavu….

A já Vám tak, aspoň pomyslně, na dálku, podávám kytičku ze své zahrádky, babičko Kateřino.