Není vztekloun ani agresor. Nemá nijak extrémní projevy dvouletého negativismu. Nepere se o hračky,nic neničí. Nevynucuje si dobrůtky, věci, zážitky ani pozornost. Tedy ne více než jiné děti jeho věku. On pouze, ale pořád, křičí.
Je to takový náš uzlíček emocí, takový náš „strejda Pepin z Postřižin“. Hlučně se vítá, hlučně loučí. Halasně vše komentuje. Nahlas se směje, tleská, celým tělem a na plné decibely odmítá. Zkrátka vše prožívá na plný plyn. Přímo s turbem.
Dokonce ani není žádný bolestín. Pokud už se cestou za nějakým tím zážitkem uhodí, odfoukne si sám bolest a pokračuje dál. Žádný pláč, jekot ani rozčilování.
Od malička se budí s úsměvem, poslední dobou s halasným výkřikem. Protože ho mám po boku, zpravidla mi projede uchem do hlavy žiletka. Ale zároveň ujištění, že nás čeká den plný dobrodružství. Synek se s hulákotem vítá s dětmi na cvičení, radostně vítá každou novou hračku či cvičební nářadí. Na plavání zase výská radostí, když vidí vodní hladinu, cvičitelku i děti. Je třeba vynaložit veškerý um a sílu, aby nepřeletěl dlaždičky a neskočil do mělké vody šipku. S radostným pokřikem "jéééé" se potápí, s ještě radostnějším "jůůůůů, jůůůů, jůůůů" se vynoří.
Jen průjezd městem je o nervy mé i kolemjdoucích. Lidé, pohroužení do svých starostí a myšlenek, vypadají mnohdy šokovaně, když v tom dětském fortissimu poznávají nadšené pozdravy. On totiž zdraví a komentuje. Zdraví prolétající či usedající ptáčky, probíhající či svými majiteli nesené pejsky, ale také vedené či na kočárku vezené děti. Komentuje každé auto, ať projíždí anebo parkuje. Nadšeně hodnotí obrázky na reklamních plakátech, které většina z nás nevnímá. Používá slova a citoslovce, která zná, ale i ta, která právě odposlechl.
Zdraví lidi. Ty, které dobře zná, i ty, kteří mu nějakým způsobem padnou do oka. Bohužel i ty, kdož o pozornost nijak nestojí. Někoho svou bezprostředností odzbrojí, jiný přidá do kroku.
Plynule přechází z dialogu (s vámi či kýmkoliv, kdo se do něj nechá vtáhnout) do monologu, kdy si sám svou hatlamaltikou odpovídá. Dokonce se sám sobě diví, směje, zlobí se na sebe.
Nemá to odposlechnuté. Doma nekřičíme na sebe ani na něj, ač je to občas těžké, přiznávám. Myslím tím, že je občas těžké se domluvit v jeho blízkosti, aniž by člověk vystoupal na jeho hladinu decibelů. Stejně těžké je i napomínat ho podstatně tišeji. Můžete na něj hovořit sebetišším hlasem, prosit, vysvětlovat, snažit se odvést jeho pozornost. Stejně odpovídá halasně. Radostně, ale je to o bubínky.
Ani se nebojte, že špatně slyší. Zrovna včera zaznamenal téměř neslyšitelné típání ptáčete, které chvíli předtím vyletělo z hnízda, přistálo na nedaleký trávník a ustrašeně se schovalo v záhonu. Synek ho po zvuku našel, snížil se na všechny čtyři, pak dokonce lehl na bříško, aby byl ještě menší. A v absolutní tichosti jen ukazoval. Pak se, bohužel, jal nebožátko pronásledovat. To vše naprosto nehlučně. Povyk spustil, až když jsme ho chytili a odvedli. Snad mělo ptáče sílu a čas se vrátit do rodného hnízda.
Takže se omlouvám, ale nezajdeme. Vychutnáme si všechen ten údiv, radost, úleky, setkání a hledání a objevy v soukromí rodiny. Budeme krotit jeho zatím ne zcela koordinované pohyby, aby ten nás strejda Pepin nezpůsobil žádnou pohromu. Teprve, až to bude schopen pochopit, vysvětlíme našemu synkovi, že musí ubrat plyn. Ale zase ne úplně, aby neztratil svoje kouzlo.
Věřím, že jakmile pochopí, bude z něj ten nejuhlazenější mladý gentleman. A potom, věřte mi, tuze rádi zajdeme.
