Dnes naší ulicí projížděl traktor s valníkem, a protože mu v průjezdu bránila zaparkovaná auta sousedů, několikrát zatroubil. Vyběhla jsem, protože mi v ložnici za oknem do ulice právě spinkal syn.
Pána jsem slušně požádala, aby netroubil, že mu dojdu zazvonit na sousedy (když se mu nechce slézat z klimatizované kabiny). Místo pozdravu spustil spršku nadávek na to, že si každý má parkovat na pozemku, že jim správně neměli zkolaudovat domy… Slušně jsem mu vysvětlila, že to není můj problém, neboť naše auta parkují za plotem našeho pozemku, on se na sousedy snáze dozvoní na jejich brankách. A on, místo omluvy, na mne spustil bandurskou. A tykal mi, ač jsme se viděli poprvé. Přiznávám, zalila mě vlna, no spíše vlnka, vzteku. Tak jsem mu, stále s úsměvem na rtech řekla :“Tak se podívej, támhle už Ti přeparkovávají auto, abys mohl projet. Jestli ještě jednou zatroubíš, vlastnoručně Tě stáhnu dolů. Tím troubením se to totiž mým problémem stává. A já jsem zvyklá problémy řešit“. Sklapl a odjel.
Ještě větší bojovnice za práva nás, svých dětí, byla naše maminka. Když mne, jako čtyřletou holčičku, ze školky odvezla sanita do nemocnice na vyšetření s podezřením na slepé střevo, vyšetřovala mne místní kapacita, MuDr X. 2m vysoký, 120 ti kilový obrovský chlap. Kapacita taková, že mu byly dávány služby navíc. A tak byl ten den zaslouženě vyčerpaný. Maminka mi ještě pošeptala, že nemám křičet a být její statečná holčička a pan doktor začal vyšetřovat. Já si nic nepamatuji, ale vše vím nejen z vyprávění maminky, ale i reakcí přítomného zdravotnického personálu, které jsem následně na našem malém městě potkávala. Zkrátka, pan doktor se zasnil či upadl do jakéhosi mikrospánku vestoje a hledíc z okna, masíroval mi bříško. Maminka nejprve jen nesměle nakukovala panu doktorovi pod ruce, ale pak zjistila, že jsem bolestí omdlela. Nejprve na lékaře mluvila, pak začala na doktora křičet, ať přestane. Sestry jen krčily rameny. Když to nepomáhalo, vyskočila maminka doktorovi na záda a u toho ho fackovala, aby se probral. Musel to být pohled pro Bohy, obrovský chlap a na něm visí moje maminka, která měla 40kg „i s postelí“. Sestry běžely pro primáře. Maminka, s křivkami, plachou krásou a drdůlkem Audrey Hepburnové, už stále dole, se mne snažila přivést k sobě a plačíc žádala, aby si toho vraha odvedli. Lékař skutečně odešel, primář, s překvapivým klidem, mne dokřísil a nechal mi bříško zaledovat, maminku usadil a s otcovsky jí půjčil kapesník. Pak jí vysvětlil, že se za lékaře omlouvá, že ho posílá domů se vyspat a mně že si v nemocnci nechají na pozorování. Maminka směla zůstat se mnou. Zároveň však vysvětlil, že lepšího operatéra, než byl MuDr. X, nemá a že osobně dohlédne, aby mne dokonale odoperoval. Nevím, zda byl už tenkrát obvyklý plastický steh (jsem Husákovo dítě), ale vyrobil mi jen nepatrnou jizvičku.
