Bylo léto, 80. léta, a my děti jsme si hrály venku na dvorku našeho činžáku. Naše maminky mezitím dokončovaly oběd a věšely první sobotní prádlo na terase nad dvorkem.
Hned za zdí našeho dvorku bylo staveniště, na kterém se několik let nic nedělo. A tak, navzdory věčným zákazům, tam byli naši bráškové od rána do večera a především odstavené „mašiny“ byly jejich hřištěm. Najednou sousedky, věšící prádlo, křičely na mojí maminku :“ Marcel, honem! Mezi kluky přišel cizí chlap, ostatní kluci utekli, ale Tvýho kluka chytil, popadl a někam ho vede! Nechte ho, nechte ho!“, křičely pro změnu na toho cizího mužského. Ten sice evidentně ženský povyk zaznamenal, ale mávl rukou a pokračoval v chůzi. Moje maminka, žena činu, tak jak byla, oblečená po domácku a pantoflích, ještě voníc od pracího prášku a oběda, vyběhla za chlapíkem, který vlekl mého štkajícího brášku. Aby vyrovnala náskok cizince, zula pantofle a běžela bosky. Takhle doběhla až na policejní stanici. Pán byl totiž aktivní penzionovaný policista, který chtěl brášku postrašit. Jenže to neznal naší maminku. Vtrhla na policejní stanici jako tajfun a tam začala dotyčného aktivistu fackovat a křičela u toho :“Co si to dovolujte, Vy, vy, vy teplouši jeden, odvádět mi kluka? To jste neslyšel, že na Vás volám???“ Pán se sice snažil legitimovat a vysvětlovat jí svůj úmysl, ale maminka mu vytrhla plačícího brášku, popadla ho do náruče a řekla mu :“Jestli Vás příště uvidím pod naším domem, pošlu na Vás Vaše kolegy, že jste únosce a pedofil“. Pak se podívala na užaslého, mlčícího, službu konajícího policistu, furiantsky si odfoukla ze zpoceného čela vlnku tenkrát moderně natrvalených vlasů a prohlásila : “Občanku nemám a je mi to fuk a hlídejte si ho, jinak se neznám“. A odkráčela chůzí Kleopatry (tak, jak mě to roky neúspěšně učila) středem i se svým zachráněným synem. Tohle vím, protože jsem ze strachu o maminku i malého brášku běžela za ní. Jen dovnitř stanice VB jsem se bála, a tak jsem jen nakukovala oknem. Takže domů jsme už šli všichni tři pohromadě a podpírali jsme maminku, které teprve teď povolily nervíky a rozplakala se.
Apendix je nám, maminčiným dcerám, jaksi přisouzen, coby šmouha na našem, jinak vcelku pohodovém, vztahu ke zdravotnickému personálu. Sestřičku taktéž začaly bolesti trápit někdy kolem 3. roku, ale nikdy to prý, dle vyšetření, nebylo k operaci. Proto, při několikáté návštěvě pediatra, dostala moje maminka žádanku, aby při další obdobné příhodě byl přijímací postup v nemocnici urychlen. Nebyl. Napříště konala službu mladá lékařka, která jaksi ani neuznala za vhodné mou sestřičku důkladně vyšetřit. Pouze od stolu prohlásila, že má plno a že to bude muset počkat. To neměla dělat. Ale holt neznala a podcenila naší maminku. Maminka přimhouřila oči a pěkně od plic paní lékařce sdělila, že nemá problém jí tam doručit postel, když jich je na oddělení málo. Že dceru dál trpět nenechá a oni jí přijmou, i kdyby s ní měla bydlet na chodbě. Naštěstí byli nablízku známí lékaři. Sestřičku vyšetřili, přijali a ještě týž den odoperovali. Jen na okraj, s překvapivým výsledkem. Apendix byl téměř prasklý a měla již srůsty.
