Nedejte se, děvčata!

Sesedly se k vedlejšímu stolečku a byly krásné. Tedy krásné, byly šik. Oblečené a nalíčené tak akorát, bavily se na úrovni, dvě si daly kávu a džus s omluvou, že řídí, a dvě si daly dvojku bílého (jednu, bylo horko a přijely na kole) se sodou.

A i když hovořily tlumeně, seděly tak blízko mého stolku, že chtíc nechtíc jsem vyslechla skoro každé slovo z jejich hovoru.

Bavily se o dětech, o vnoučatech, o svých sportovních i kulturních akcích i plánech. Upřímně přiznávám, že jsem jim malinečko záviděla. Barvitě popisovaly výlety po hradech a zámcích, pěší výšlapy, hodiny nordinc walkingu s trenérkou, koncert i divadelní představení pod otevřeným nebem...

Ano, správně jste postřehli zmínku o vnoučatech. Ty čtyři byly dámy důchodového věku, ale svým naturelem, entuziasmem i šatníkem hravě válcovaly nejen své a mé vrstevníky, ale i leckteré vrstevníky mých dospělých dětí. Především, samozřejmě, vrstevnice.

Pokud zazněly zmínky o bolestech, většinou okamžitě zazněla slova jako plavání, chůze, rehabilitace, hodina jógy, lázně s tanečky a bublavý smích.

Asi tak po půlhodině si jedna z nich posteskla, že jí děti naznačily, že by jim měla přenechat péči o dům (rozuměj vzít zavděk garsonkou a uvolnit místo mladším), druhá zase, že jí rodiny vyčetla, že se chystá s výše uvedenými kamarádkami k moři. Automaticky totiž očekávali, že těmi penězmi přispěje na školní výlet vnoučat. Debatu jedna z nich uzavřela hláškou, která mě uzemnila : "Holky, nedáme se. No a co, že dřív bychom si zasloužily oslovení stařenko. Já se tak necítím a nehodlám se do toho pocitu nechat vmanévrovat".

Dojedla jsem, dopila, zaplatila a vydala se domů. Cestou mi to nedalo a zastavila jsem u jejich stolku, slušně pozdravila a s omluvou za vměšování řekla :"Nedejte se, děvčata. Já, nechystat se do porodnice, přidám se k Vám do klubu".