(Ne)Maturita (nejen) v učňovském školství aneb vše je o správné motivaci

Mám tři děti, z toho dvě dospělé, které již, v podstatě, na svou cestu životem, zdá se úspěšně, vykročily. A všechny tři vychovávám či vychovávat hodlám ve stejném duchu. Totiž, aby si co nejdříve uvědomovaly, že se neučí pro mne či tatínka, ani pro peníze od babiček za jedničky, ale proto, aby si jednou mohly vybírat obor, ve kterém budou působit. A také že, pokud prokážou schopnost se učit novému, mohou takových oborů za svůj dospělý život vystřídat několik, dle své preference a schopností. Nejsem jistě sama, kdo jim je toho živoucím příkladem (působím v jiném oboru, než který jsem vystudovala).

Život dnes skutečně není o tom, kolik osvědčení či diplomů nasbírám, ale o tom, jak se k nastalému problému i k práci postavím. Dnes už opravdu nejde, aby člověk věděl a uměl všechno (tedy možná jde, ale pak jde zpravidla o člověka v běžném životě nepoužitelného). Každý z nás by měl vědět, kde potřebné informace získat a měl by mít schopnost a ochotu si je vyhledat a správným způsobem použít. Stejně tak nebát se zeptat, když nevím, a nedat se odradit nedbalou či negativní odpovědí.

Já tomu říkám mít selský rozum, otevřenou mysl a ve správný čas správně prořízlou pusu. V dnešní době totiž, více než dříve, platí „líná huba holé neštěstí“. Neboť, jak se již mnozí přesvědčili, neznalost zákona neomlouvá.

Tak jako vzdělání se málokdy shoduje s přirozenou inteligencí, maturita člověku absolvujícímu výuční obor jistě nedá nic, pakliže jde na tento obor z donucení, s nechutí. S nechutí manuálně pracovat, učit se pracovat s různými materiály, přístroji, nástroji, vnímat informace o tom, jak věci na sebe navazují, jak se sebou souvisí, ve vlastním zájmu respektovat mnohými prozkoušené pokyny bezpečnosti práce a s tím související zákazy a nařízení.

Stavěla jsem dům dvakrát (tedy byl mi stavěn za mé aktivní účasti) a pokaždé jsem žasla nad machry jejich oboru, jak jim jde práce od ruky. Jak, na rozdíl ode mne, chápou zdánlivě jednoduché souvislosti a jak, protože je jejich práce baví,  je radost z jejich výsledku a mně coby zákazníkovi nevadí si za takovou práci připlatit. Na druhou stranu jsem se nejednou zlobila se s těmi, kteří díky tomu, že „na ně nic jiného nevyšlo“, evidentně ve své práci spokojeni nebyli a na výsledku jejich práce to, bohužel, bylo taktéž vidět. A upřímně, v tu chvíli mi bylo úplně jedno, kdo z nich maturitu měl a kdo ne.

Stejně tak potkávám lidi s vysokoškolským vzděláním, kteří ze svého oboru neznají nic, jen si zkrátka prodloužili mládí. Oproti nim je spousta takových, kteří naplno využívají svůj potenciál a třeba „pouze“ vyučení zastávají odpovědnou práci a často i vedoucí pozice. Ti druzí lidé mají můj neskonalý obdiv!

Pomohlo by, kdyby ti, kdo vymýšlí osnovy, školské zákony a nařízení, sedli do lavic, přečetli si nejen osnovy základního školství, ale především  aby sledovali, jak se s nimi dnešní mládež potýká. Pak by měli nechat jednotlivé střední školy a učiliště, aby si své žáky atraktivním marketingem a odpovídajícími přijímacími zkouškami nalákaly samy a samy zkoncipovaly osnovy a závěrečné zkoušky/maturity tak, aby byl jejich absolvent  pro práci v oboru „hotovým člověkem“.

 Měla by taktéž skončit praxi propagovaná filosofie „papír nade vše“ a potencionální zaměstnavatelé by měli sami nastavit skutečně odpovídající filtry pro příjem odpovídajících pracovníků podle toho, co skutečně umí.

Nepochybně by pomohlo, kdyby rodiče své děti více motivovali, sledovali,  nechali je, aby během dětství vystřídaly více zájmů. Taky, aby zkoušely pracovat (s dědou či tatínkem) v dílně a zároveň, například na výletě, aby byly schopny najít cestu v mapě, zeptat se na cestu  či objednat a zaplatit v restauraci. Aby v nich budovali ZDRAVOU sebedůvěru. A pokud i tak není zjevné, jakým směrem se dítě profiluje, nechat mu složit osobnostní test ať u výchovné poradkyně či na Úřadu práce. Zajisté by se předešlo k mnohým velkým, vlastně bez přehánění, životním omylů, zklamáním,  frustracím. A především by měla spousta rodičů přestat projektovat do svých dětí své zhrzené ambice, nenaplněné plány a nechat děti, aby si vybraly a život vyzkoušely samy.

Začít je totiž, alespoň dle mne,  třeba od rodiny a správné motivace.