Náš strýc Pepin

„Kdo to tady tak nelidsky řve!“ Tato slova předsedy správní rady pivovaru v Nymburku v dokonalém podání pana Hrušínského, mi zní denně v mysli.

„Kdo to tady tak nelidsky řve!“ Tato slova předsedy správní rady pivovaru v Nymburku v dokonalém podání pana Hrušínského, mi zní téměř denně v mysli.

Náš Divísek, už 3,5letý, se stal strýcem Pepinem. Komentuje, hlasitě a často stylem kolovrátek, absolutně všechno. Jeho slovní zásoba se vylepšuje přímo raketovou rychlostí. Od samého začátku správně časuje a skloňuje a je-li opraven, korekci zařadí do své slovní zásoby. Tedy, pokud se mu jeho verze nelíbí víc. Takže Chvojen je Tonojen, Konopiště Ponomiště atd.

Svým hlasitým způsobem vyjadřuje radost, nadšení, rozzlobení, rozhořčení, žádost, poděkování, bolest, okouzlení. Hlasitě a odmlouvá (3-letá puberta). To vše od brzkého rána do pozdní noci, často i ze spaní.

Hlasitě komentuje své vstávání, svlékání pyžámka, oblékání, cestu do školky (patrně hlučí i tam), cestu ze školky, hru, jídlo (žádost o ně, konzumaci i trávení), uspávání, usínání. Je jedno, zda mu odpovídáte, reagujete na jeho výkřiky anebo zda ho necháte být. Neutišíte ho.

A ne, neutaháte ho, stejně jako strýce Pepina v podání Jaromíra Hanzlíka.Zařadila jsem do programu každodenní odpolední procházku (asi 4km) nedalekým zámeckým parkem.  Jeho dětský hlásek, komentující veškeré dění na rybníce, kolem něj i nad ním (začala balónová sezóna) se tak krásně nese. Jeho hlášky, jako:

„Maminko, ty jdi u vody (rybníka) a já  pojedu na straně (u lesa)“

„Maminko, já tě mám tolik uád na žlutém kole a s modvou helmou“ či

„jé vydvýsek nutvie plave s kačenkama“ anebo

„jé, tam plave kačenka a dva kačenka-kačer, kteuého si vybeue?“,

„jé, ta paní utíká jako Ty, kam utíká?“ – a na moje „to je běžkyně, Pavlíku?“ odpoví „puoč běžkyně?“ – „No protože běží. Utíká se pryč, třeba ze strachu, tahle paní si to užívá, běží, pro radost“. „Aha, ale to se mi neuíbí. Takže kam paní utíkavá utíká?“,

„baón, ten je vysoko, a puoč hučí? Já tam chci taky“

baví všechny kolem.

Rodinky, důchodci, pejskaři, běžci i cyklisti to naštěstí berou sportovně (zřejmě každý z nich zažil „svého“ strýce Pepina) a často s ním komunikují. Děkují mu za to, že jim uhne, vysvětlují, zda smí nebo nesmí pohladit jejich pejska, kouknout do kočárku, ukazují, kde je které zvířátko. Dokonce ho i povzbuzují a motivují „Jo, zaber kloučku do kopce, medvídek tam na Tebe čeká!“ a on to okomentuje slovy jako: „jé, medvídek Jiřík čeká, maminko, pšidej!“

Dokonce i „medvídek Jižík“ jako by se na něj těšil. Tuhle jsme ho našli, jak se vyvaluje v posledních hřejivých paprscích zapadajícího slunce. Spal, schoulený na do klubíčka a když na něj náš „Pepin“ zavolal :“méďo Jižíku, ahoj, to jsem zase já, Pája“, otočil se na záda a vyvalil ohromné břicho, což ohromený Pája nadšeně komentoval, „jé, Ty jsi jako můj Šamík“ (náš úplně nejvíc zlatý retrívr).

A tak si užívám jaro, užvám si každodenních změn, vylepšování kondice našeho „strýce Pepina“. Mimochodem, zvyšující se tempo jízdní (a mé popobíhací) nemá absolutně žádný vliv na snižování jeho výmluvnost, ba dokonce ani hlasitosti. Ani se, lumpík, nezadýchá.

A tak mi dnes, při sledování půlmaratonu, došlo, že i mně se zvyšuje tempo. A to přitom musím být schopna odpovídat na jeho neustálé otázky, komentáře a hlavně hlídat, aby ve svém nadšení a okouzlení nezahučel do rybníka, ze srázu či do strouhy.

P.S. nebojte se, náš strýc Pepin není nedoslýchavý. Když zašeptám přes dvě místnosti za jeho zády „kuřátko je na stole“, vyskočí a zeptá se „na kosti?“, a radostně usedá ke stolu.