Malý krok pro lidstvo, obrovský skok pro Stárkovou

Je to jako včera, kdy jsem nevěřícně zírala na dvě čárky na proužku papíru a hlas skeptik mi řekl : „zas se roky nevyspíš, v klidu nenajíš, nevypiješ kafe, nebudeš mít soukromí na WC. Ale druhý hlas odpovědě : "neboj, bude švanda"

Je to jako včera, kdy jsem nevěřícně zírala na dvě čárky na proužku papíru. Je to nedávno, kdy mi varovný hlas řekl : „ve tvém věku se X let nevyspíš, nenajíš, nevypiješ si kafe, soukromí na wc bude pro tebe oxymóron. Tvoje kámošky budou řešit nehty, umělé řasy a mužské, práci, cvičení, občas i pohodu. Ty budeš shánět kočár, pidi oblečení, plínky, mastičky a vařit polívčičky a nemastná neslaná jídla.

Ale druhý hlas řekl :“no a co, bude švanda, nezištná láska, důvěra, obdiv, budou milující měchuřinkaté ručičky a heboučké rty. Bude hromada nových zkušeností, dobrodružství, informací, legrace.

Těhotenství, protože s malou komplikací, jsem si do mrtě užila mezi gaučem, gruntováním domu, morální pomocí synovi s maturitou a přijímacími zkouškami, dcerkou ve škole. Taky jsem ho strávila chystáním a užíváním svatby=změnou příjmení (za což díky i celé naší velké rodině).

Potom k nám do rodiny přibyl uzlíček Pavlíček. Od prvního dne ovládá životy celé široké rodiny. Podmanivý úsměv od samého rána od ucha k uchu, oči, vnímající několik plánů každé situace, dokořán. Tělo malého rytíře, co jde vstříc dalším dobrodružstvím, bojujíc o tu největší blízkost svých dam (maminky, babičky, sestřičky), ale i o opanování dalších novot.

S napětím jsme sledovali krůčky, kroky a pokroky, vše jsem se snažila dokumentovat s, věřím, že ne úplně planou, nadějí, že si tak uchovám ten pocit….

Nic není stejné, všední, netuším, co je nuda. 

Jenže čas šíleně pádí. Ač jsem si jistá, že jsem si naplno prožila i užila každičkou chviličku své "dovolené" (mateřské i té rodičovské), stejně mám pocit, že mi ten čas protekl mezi prsty jako zrnka písku, jako voda.

Zkrátka najednou je to tu.

Zápis do mateřské školy.

Náš malý rytíř jde do školky a já se vracím do pracovního procesu. Vím, že se tím Zeměkoule nepřestane otáčet kolem své osy, Slunce svítit, Vítr foukat, Měsíc přinášet spánek…

A přesto je mi malinko smutno. Končí jedna, veledůležitá etapa v mém životě. Končí absolutní spjatost se třetím (v pořadí, nikoliv co do důležitosti) Mužem mého života a začíná jeho Osamostatňování.

A tak doufám, že to moje, rozumem neřiditelné, smutnění přehluší ten rozverný hlas ve mně, co mi zase řekne :

„Neboj, bude švanda“…