Rušná ulice uprostřed většího města. Konec pracovní doby. Den, jako každý jiný, jen tento je jakýsi zvláště vypečený. Už několikátý v řadě. Lidé se chovají, jako by byli na pokraji svých sil.
Někteří chodí jako mátohy, div že do sebe nevráží, jiní jsou naopak „zrychlení“. Každý se snaží co nejrychleji absolvovat to nejnutnější a dostat se co nejdříve do chládku, do klidu svých domovů, ideálně k vodě. Na nedalekém rybníce je sice hlava na hlavě, ale voda v něm je relativně čistá, stánkaři kolem ní se činí, takže o točené ochlazení není nouze. Navíc, když se zahledíte na vodní hladinu, objeví se na ní sem tam vlnka, příslib to, že by se meteorologická předpověď pro tentokrát mohla trefit. Všichni čekají několik dní na noční bouřku jako na smilování.
A najednou se děje přeci jen něco zvláštního. Přes silnici, kterou se většina lidí volky či nevolky ubírá, si to štráduje máma kachna a za ní, jako poslušné dětičky z mateřské školy, si to v zástupu pochoduje šest kachňat. Tedy na tom by nic zvláštního nebylo, kdyby jedno po druhém, k úžasu okolojdoucích, nepropadla skrz mříž kanálu.
Kačena, jako by měla radar, se zastavila a chvíli zjišťovala, co se vlastně stalo. Pak – i přes hluk projíždějících aut – uslyšela pípání jejich miláčků. Notnou chvíli kolem poklopu kanálu pobíhala, opakovaně nakukovala skrz mříž a kejhala na ně, jako by své dětičky ujišťovala, že je nemá v plánu opustit, že to nějak vyřeší. Jako by opravdu prosila o pomoc, pobíhala po rušné silnici sem a tam a –světe div se – auta zpomalovala a každý se snažil zoufalého ptáka nepřejet.
Kolem kanálu bylo čím dál tím více lidí. Mnoho jich prošlo, měli své starosti, ale byli i tací, které dojemná scéna zastavila. Někteří se dokonce snažili mříž nazdvihnout, svítili do kanálu mobilem, chtěli se ujistit, že jsou kachňata v pořádku.
Pak jednoho z nich napadlo, že zavolá 112. Bylo totiž zjevné, že se zoufalá matka hned tak nevzdá. A tak přijelo hasičské auto a začala záchranná akce.
Jako by kačena chápala, že jsou její děti zachraňovány, ztišila se, zklidnila a postávala opodál. Jakmile hasiči vyndaly první mládě, celé ho důkladně zobákem prohlédla, načechrala mu peříčka, poňuchňala ho a už zase koukala záchranářům přes rameno, kdy vyndají dalšího jejího potomka. Operace vítání se opakovala znovu a znovu a lidé se už pomalu trousili domů, někteří nadšení, jiní zklamaní, že jde o takovou hloupost.
Očekávali byste, že kačena popadne potomstvo a odkráčí, ale ona pořád pošlapovala na místě, napnutá jako struna. Záchranáři už skoro zavírali mříž, ale v tom ona spustila povyk, téměř adekvátní tomu předtím. O to překvapivější, že všichni považovali záležitost za uzavřenou. Jednoho z hasičů napadlo, aby ještě jednou posvítil do kanálu a zaposlouchal se do šachty. A v tom ho uviděl. Malého „nebojsu“, který se zřejmě vydal na průzkum a tudíž málem prošvihl vlastní záchranu. To Vám bylo vítání!
Teprve teď si hasiči troufli poklop uzavřít, symbolicky šťastné vzorné matce zamávali, usmáli se na přihlížející děti a odjeli.
Kačena své děti seřadila do pochodového tvaru a společně si to odštrádovaly směrem rybníku.
Přihlížející jen odcházeli s otázkou : „Je možné, že mají zvířecí matky své děti spočítané?“
P.S. upraveno podle skutečné události
