Čas prý hojí rány. Ta naše, rodinná, by letos oslavila 33.narozeniny, kdyby jí cestu nezkřížila havárie jaderné elektrárny v Černobylu, radioaktivní mrak a následné nařízení porodníkům jednat nestandardně ohledně přečasných porodů
Čas prý hojí rány. Ta naše, rodinná, by letos oslavila 33.narozeniny, kdyby jí do cesty nevstoupila havárie jaderné elektrárny v Černobylu, radioaktivní mrak a následné nařízení gynekologům nenechat potencionálně narušené plody se narodit či je neudržovat při životě.
Ano, čtete správně.
Ale tak trochu pozpátku.
Vloni touto dobou jsme byli s manželem a synkem na Ještědu. Moji přátelé mi říkají total recall (spoustu věcí si pamatuji dopodrobna), ale občas zaskočí i mne, když se mi vybaví vzpomínka, kterou mé podvědomí vytěsnilo.
Možná to znáte. Prožíváte cosi na 100 % a najednou se vám dnešní zážitek prolne s tím dávno zapomenutým. Já jsem v tom mém viděla své rodiče na vyhlídce, kde se fotí snad každý. Viděla jsem tatínka šťastného a maminku s bříškem. V první chvíli jsme myslela, že jde o mou mladší sestřičku, ale tu jsem v té vzpomínce viděla, dvouletou, poskakovat na dalším obrazu mé vzpomínky. Najednou mi přeběhl mráz po zádech, pocítila jsem závrať a přišlo mi, jakoby do té doby sluncem prozářený den zatemnil černý mrak a otřásla jsem se zimou. Snažila jsem se ten pocit potlačit, ale nešlo to.
Po návratu k rodičům mi to nedalo a vzpomínku jsem mamince převyprávěla. A ona mi povídá: “Ano, máš pravdu, byla jsem tam těhotná s naší M. Ty jsi tenkrát byla hrozně neklidná a pořád jsi opakovala, že ten mrak nad námi je hrozně divný a prosila jsi nás, abychom rychle jeli dolů do údolí. Kéž bychom tě tenkrát poslechli. Až po několika letech jsme se dověděli, že šlo o mrak radioaktivní, z Černobylu, který přecházel nad naším územím. Jak často jsem si to potom vybavovala…”
Až pak se mi to vše vybavilo.
Když došlo k havárii Černobylu, bylo mi 16 let. Začalo to jako normální školní den. Maminka na mateřské s mladší sestřičkou, těhotná s tou nejmladší. Už tehdy jsme věděli, že půjde o holčičku, protože maminka byla jedna z prvních těhulek, které podstoupily amniocentézu. Jednak kvůli věku a pak také jako prevenci dědičnosti rozštěpu rtu ze strany mého nevlastního tatínka. Měla už jméno (to z rodinné piety a s ohledem na maminku nepíši).
Už jsem téměř odcházela s mladším bráškou do školy a na vedle stojící gymnasium, když v tom maminka zděšeně vykřikla, že jí odešla plodová voda a že asi začíná rodit. Její zděšení bylo na místě. Právě ukončila 24tt (přeloženo, 6. měsíc těhotenství). Opatrně jsem maminku odvedla do postele. Popadla jsem maminky peněženku a naši kasičku s drobnými a utíkala jsem do nedaleké telefonní budky. Odtud jsem zavolala záchranku, tatínkovi do práce, co se přihodilo, babičce, zda si vezme malou a zda by její kamarádka-bývalá učitelka MŠ sehnala školku pro sestřičku. Přiběhla jsem domů, sbalila mamince pár nezbytností, zbylé jsem jí slíbila donést vzápětí. Odvedla jsem brášku do školy a sestřičku k babičce a zase běžela do nemocnice. Tam maminka, vyděšená hrůzou o dcerku, zdrcená, že jí zastavili porod a radí se, co bude dál. Dodnes, za bezesných nocí, vidím ty její, bezmocí zděšené, oči.
Když jsem zašla za vedoucím lékařem a pronesla maminčino příjmení, přivřel mi dveře před nosem, nejprve telefonoval a pak začal cosi vykřikovat ke kolegyni. Slyšela jsem útržky jako …. volali seshora.... máme nařízeno.... nesmí porodit, nesmí do inkubátoru, ...co budeme dělat, ten mrak…Dones si pamatuju ten zmatek, v hlavě, s jakým jsem odcházela a jak nelogické mojí 16tileté hlavě přišlo, že maminka nesmí porodit a cože bude s naší sestřičkou. Další den se situace zhoršila, protože se mamince v důsledku nedávno provedeného zubařského zákroku a absence plodové vody rozšířil zánět pobřišnice. Aby ji zachránili, aplikovali jí jakási antibiotika, v jejichž důsledku došlo k poškození různých orgánů a nedlouho poté k různým chronickým onemocněním. Sestřičku po několika dnech porodila a jelikož ji nesměli vložit do inkubátoru, zemřela. Prý usilovně bojovala o život, ale nebyla jí poskytnuta šance…
Ani pochovat jsme si jí nesměli, taková byla tehdy doba...
Dlouho jsem si myslela, že si maminčino zraněné podvědomí její zážitky upravuje, to mé podvědomí mé zážitky na dlouho vytěsnilo. Až před třemi lety jsem, v rámci třicetiletého výročí osudného výbuchu, viděla dokument, v němž několik lékařů přiznávalo ono nařízení. Nařízení, které nám vzalo sestřičku. Sestřičku, která by dnes byla mladou ženou a nejspíše matkou. Mnozí ti lékaři se svěřovali s pocitem viny, s jakým museli žít. Případů, jako byl ten náš, bylo tou dobou prý hodně.
Maminka se z té ztráty nikdy úplně nevzpamatovala. Miluje nás, své děti a vnoučata, ale ten pocit ztráty, ten v ní zůstal…
Proč to vše píšu? Protože i ve mně dlel roky pocit hrozné ztráty, bolesti, ale i nutkavý pocit selhání. Selhání, že jsem nebyla dost důrazná a neodsunula svou, tehdy tolik šťastnou rodinu z ještědské rozhledny, selhání, že jsem měla na lékaře vice naléhat. Nesmyslný pocit, jak dnes svým, téměř 50letým rozumem vím, že se nedalo nic víc ani líp, ale to podvědomí nevysvětlíte.
Takže až vám někdo bude vysvětlovat o tom, že ten komunismus zase až tak špatný nebyl, nevěřte mu. Ten člověk měl buď štěstí, že se mu a jeho blízkým nic nepřihodilo anebo, stejně jako já, vytěsnil ty ošklivé myšlenky do zapomnění. Mně komunismus zabil dědu a sestřičku.
Prosím, nedopusťme už nikdy, aby kdokoliv ohrožoval pracně nabytou demokracii a všechny mechanismy, které jí mají za úkol chránit. Nedopusťme, aby komukoliv, kdo bezostyšně tyl už z předchozího režimu, procházelo, že tyje i z toho současného. Nedopusťme, aby kdokoliv zneužíval našich slabostí, nedostatků, a především důvěry a touhy po lepší budoucnosti pro naše děti.
