Léta v Letech

Když jsem v tom nostalgickém vzpomínání, vybavuje se mi obrovská zahrada mé druhé babičky (dědu jsem, bohužel, nezažila) a léta na ní. Setkávání s rodinou. Se zážitky, obrazy, zvuky a vůněmi, které k létu neodmyslitelně patří.

Můj táta totiž pochází ze 6 dětí a každé z nich má 2-4 děti, tak si dokážete představit to „rošambo“, když jsme se sešli. Když si nás vnoučata babička pletla, sestřenice Evelína jí prý řekla: „tak nám všem, babi, říkej Tomáši“.

Začínalo to cestou ze Smíchovského nádraží. Cesta mezi skalami a podél Berounky v přeplněném pantografu, babička s taškami plnými jídla a potřebností.

Cesty na hřbitov do Karlíka mezi poli, kdy jsme na kočárku vezli kytky a zahradnické náčiní. To putování se zdálo nekonečné, bývalo hrozné horko, před kterým nebylo úniku.  Kočárek nechtěl po té rozbité cestě jet, ale i tak jsme si my děti vždycky našly něco, s čím jsme si po cestě hrály a zdánlivě nekonečnou vzdálenost si tak krátily. Moje dětské představy, jak tam pobývala ta žena krále Karla IV, když nesměla na Karlštejn.

Stejně nekonečná cesta na vlak, ať do Dobřichovic nebo do Řevnic. Vůně tehdejších nádražíček.

Vůně a letní kouzlo vepřovky na cibulce se šťouchanými bramborami, koprovky s vajíčkem, nové brambory s máslem, pažitkou zapíjené kefírem, ovocných knedlíků a jiných letních jídel. Vůně čerstvě nasekané pažitky, petrželky a kopru. Vůně leča a houbové smaženice. Květákový mozeček a smažený květák.

Hrozně jsem nesnášela vůni jablečného rychlokompotu. Jak jsem se kroutila, když nás babička nutila sbírat padaná letní jablíčka a vykrajovat je. Dodnes mi tu vzpomínku přinese vůně hřebíčku a skořice. Co myslíte, že dělám dneska, když vidím padančata?

Vůně čerstvých buchet z pekáčku, na kterých se ještě rozpouští moučkovýma cukr (a pak zhubněte). Když jsem pak dospívala, babička dohlížela, abych se na ně naučila zadělat. Prý se jinak nevdám.

Vůně čerstvých švestek, jako dneska si pamatuji, jak jsem je jedla na nádraží. Raději jsem je nepůlila. Lepší ty červíky nevidět a nekazit si chuť. Nedávno jsem si na Tebe, babičko, vzpomněla, když jsem jich pár kupovala. Jak jsi se zlobila na trhovkyni, která Ti nabízela ovoce pomačkané, přezrálé a nahnilé. Tobě, která jsi měla vždycky ovoce i zeleninu ve vašem obchůdku tak krásně načančané, pořád dokola přebírané, čisťounké a voňavé.

Nákupy v Dobřichovicích. Pamatuji si vůni jejich, tou dobou nezvykle kulatého, chleba a sudy s rychlokvaškami jako znamením léta.

Romantická cesta podél Berounky.

Tehdy tam bylo pole kam se podíváš (dnes tam jsou všude obrovitánské vily). Vlčí máky, kopretiny a chrpy v obilí. Kukuřice a její střapečky. Vodácký klub a lodě u mola.

Bzukot včel a cvrkot cvrčků a cikád.

Koupání v Berounce na brodu, nad jezem i pod ním.

Koupání v potůčku, co ústí do Berounky těsně nad jezem. I na něm byl malý jez, pod kterým se dalo schovat. S malým bráškou jsme na něm stavěli přehrady a vyráběli si tak bazén.

Noci ve znamení pískání komárů a horko v pokoji v podkroví. Noční lovy rodičů, po nichž zůstávaly krvavé fleky na zdech. Pudr na štípancích. Obraz Jana Husa v Kostnici, jehož reprodukce na zdi visela a s pohledem na nějž jsem usínala a probouzela se.

Vrzání staré pumpy a prima pocit, když se plnila vana pod ní. S bratránky a sestřenkami jsme se předháněli v pumpování. No chvíli. Jiskřivý chlad vody ve vaně pod ní, když jsme do ní „náhodou“ upadli.

Namočené prádlo a praní na valše. Vůně mýdla s jelenem. Vůně prádla na šňůře. A taky naše kvapné sbírání, když na protější pole dorazily kombajny.

Po jednom praní si maminka a tety všimly fleků na mých rukách a nohách a jeli jsme k dětské lékařce. Dodnes nevím, zda to byly spalničky nebo zarděnky, ale strávila jsem dovolenou rodičů zavřená v dolním pokoji s Malým Bobšem, Čtyřlístkem a spoustou jiných knih a časopisů.

Obrazy prababičky a pradědy nad postelí v dolním pokoji. Děda byl na jedno oko slepý, prý ho do něj uhodil blesk, když ho babička odložila do improvizované kolíbky a odešla pracovat na pole. Nebo to bylo jinak?

Pléd od tety Věry, který mi upletla, aby mi to nebylo líto, že si nemohu hrát s dětmi. Nosila jsem ho dlouho, teti.

Sekání trávy pod stromy a natírání plotu (to dělali dospělí, my děti jsme se jim pletly).

Opékání buřtů a brambor.

Staré boudy (skleněná a plechová), kde se schovávalo tolik pokladů a kde se dalo kramařit ve dny, kdy pršelo.

Strejda Jára, věčně spravující některé z aut.

Bratránek Jára, kterého si pamatuju jako dospělého, krásného a vysportovaného..

Tety Věra a Eva a později Alena, jejich smích, pohlazení a dobroty.

Teta Alena a její tři zbojníci-bratránci, která když se směje, tak má oči jako čárky.

Strejda Fanda, co se uměl smát celou bytostí smíchem, co vás pohltí a odvane všechny smutky naráz. Rošťárny strejdů Pepy a Jirky (za všechny si pamatuji, jak nás vystrašili, když si vyrobili z půlky melounu masku, podsvítili jí baterkou a temným sadem přišli k nám, kteří jsme seděli u dohasínajícího ohně.

Moje krásné sestřenice Ivana, Jitka a Míja (kterým jsem záviděla, že jsou drobné, hubené, už jim rostou prsa a točí se kolem nich kluci) a bratránci s neuvěřitelnou kondičkou.

Moje maminka, krásná i v hrozně šitých plavkách té doby a nevzhledných zástěrách, krčící nos, když se dívala proti sluníčku. Její krásné dlouhé tmavé vlasy, kterých jsem tak litovala, když si je ostříhala.

Můj táta a jeho černé ponožky a rudé nárty, kdykoliv je sundal. Celkově se, chudák, spaloval do rakova.

Suchý záchod a jak jsem se snažila oddalovat, než na něj budu muset usednout a snažila jsem se nedýchat, když už jsem tam byla.

Záhadná smutná holčička z vedlejší zahrady, jejíž maminka prý pracovala jako novinářka (nikdy jsem jí neviděla) a která bydlela s babičkou a prababičkou. Koukaly jsme na sebe skrze plaňky v plotu a občas prohodily pár slov. Pamatuji si, že mi připadala jako z jiného světa. Co s ní asi dnes je? Kam jí život zavál?

Ten zvláštní pocit, když jsem byla poprvé na jezu v Dobřichovicích a strach, že si zvrtnu nohu jako teta Máňa a umřu na výron, jako ona.

Puberťácká nafrněnost, když nás babička nutila se převlékat z mokrých plavek či oblečení, aby nám nezastydly vaječníky a nedopadly jsme, my vnučky, jako teta Jana, která nemohla mít potom děti.

Zvláštní, v horku se tetelícím vzduchem roztřesený, obraz kombajnů na protějším poli. Vůně vytloukaného sena a drcené slámy. Hluk, že jsme se navzájem neslyšeli a pocit, jako když se ponoříte do vody a vše kolem sebe nezúčastněně sledujete.

Vůně zmoklých polniček po dešti.

Hukot vody pod splavem.

Nádhera Brdských lesů, které údolí Berounky obklopují.

Nádherná zima v Koněpruských jeskyních, kam jsme později jezdili na výlety.

Mystérium nedalekého Karlštejna, které mě neopustilo ani poté, co jsem tam dvě léta po sobě o mnoho let později prováděla.

Výlety do okolí. Hráškové letní šaty se špagetovými ramínky, ve kterých mi po ránu, kdy jsme šli na vlak, byla tak hrozná zima, že jsem záviděla vlaštovkám na drátě, že se k sobě tulí a zahřívají se. Nekonečná a tmavá cesta na Křivoklát, kdy jsem myslela, že umrznu.

Těstoviny na tisíc způsobů, jak je umí jenom můj taťka (ála karbonára, s vajíčkem, s tvarohem). Jeho obložené půl krajíce, oslazený černý čaj v puntíkatých otlučených hrncích. A zase lečo, to už mi nejen vonělo, ale i chutnalo. Chleba se džemem.

Moc se omlouvám, pokud jsem na něco či na někoho zapomněla, určitě to nebyl záměr, zrovna dnes mi při tom dešti vzpomínky skládaly jako korálky na nit, a tak jsem je i zapisovala.

Krásné léto vám všem, nejen v Letech.