Kudy kudy kudy cestička….

Tento víkend se mi drobně rozstonali synci a já si uvědomila, že k uzdravení, stejně jako k vyřešení čehokoliv,  je potřeba nejen soucit a uvědomění si problému a zjištění, že je situaci třeba řešit, ale především zdravý odstup k získání nadhledu,  know how, zručnost a v mnoha situacích i manažerské schopnosti (tam, kde je třeba týmová práce). A jakkoliv to možná bude znít jako nesmysl, připadne mi, že problém s imigranty by se mohl řešit obdobně.

1/ Empatie – to je zřejmé. Kdyby nás pohled na topící se zoufalé imigranty a pomyšlení na jejich útrapy netrápily, nikdo bychom se tím nezabývali.

2/ Uvědomění si problému a jeho rozsahu – to už bylo řečeno tolikrát, že je škoda plýtvat Vaší pozorností

3/ Uvědomění si, že situaci je potřeba řešit – nic z EU doposud navržených řešení není ani uspokojivé ani reálné. Nemyslím si, že mořští záchranáři dokážou donekonečna přihlížet tomu, jak se uprchlíci topí, že přímořské státy zvládnou ty z nich, kteří se dostanou na pevninu, donekonečna vracet, ani že něco vyřeší ničení pašeráckých sítí a lodí. V prvních dvou případech bude „rušivým elementem“ lidská empatie a soucit  na naší straně a ve třetím případě právo a skutečnost, že bída (hmotná i duchovní) jde zpravidla ruku v ruce se zoufalstvím. Zoufalství plodí zoufalé činy, často násilí, a násilí mívá velmi spletité podhoubí.Okamžitě se mi vybavil film Captain Philis, natočený dle skutečné události

4/ Uvědomění si společenské viny (předchozích generací) a ochota pomoci při řešení – ano, vím, že bychom se měli cítit odpovědní za působení misionářské, průmyslnické, těžařské, vojenské, zdravotnické, charitativní. Měli přesto, že málokdo z nás a naší generace obecně se ho zúčastnil. To je, jako povolávat současnou populaci USA k odpovědnosti za genocidu spáchanou na původních Indiánech a současnou populaci Austrálie za genocidu spáchanou na tamních původních obyvatelích, Aboridžincích. Především ale vím, že bychom se měli ujmout řešení situace s ohledem na to, že právě my na to máme prostředky, know-how, síly a že se – netuším kolik z nás- obáváme střetu tolik rozlišných kultur a potažmo všech bezprostředně následujících problémů.

5/ Odstup od problému - nemůžeme na sebe nechat nasypat všechnu vinu světa a vyřešit problém za všechny, ale taky není dobře ten problém házet jen na ostatní a čekat, až se sám vyřeší…

6/ Řešení – Možná se pletu, ale mně připadne jako nejoptimálnější řešení pomoc přímo na místě. Nejoptimálnější, protože "zasáhne" co nejvyšší počet tamních obyvatel a mělo by oddálit globalizaci, dle mnohých neodvratnou.  Protože se však chceme vyvarovat chyb z minulosti (viz bod 4/), myslím, že by bylo dobré primárně zmobilizovat znalosti a zkušenosti neziskových i státních organizací v epicentrech problémů. Následně vybrat ty z nich, které vyhovují danému účelu a ostatním zavřít tok peněz, čímž by se měly uvolnit alespoň nějaké fondy finanční i personální. Dále si myslím, že je třeba vybrat a „vychovat“ školitele z místních, kteří budou schopni a ochotní transformovat „evropské“ myšlení a „evropskou“ pomoc na tu, která bude místním vyhovovat a přitom udrží proces řešení v chodu (=nebude pouze zkonzumována bez následného užitku). Urychleně zmobilizovat světové ekonomy, kteří potřebnou pomoc zkalkulují, podle nějakého klíče rozpočítají na jednotlivé členské státy EU (či státy ochotné se na takových projektech podílet). Dále bude třeba vypsat granty a   zmobilizovat odborníky příslušných oborů, aby vypracovali plány rozvoje jednotlivých odvětví. Netuším, kolik by takový projekt stál a jak dlouho by trvala jeho příprava i realizace, ale s ohledem na to, že většina inteligentních, schopných a zvláště motivovaných lidí vydává „nejlepší šťávu právě pod tlakem“, mohla by právě toto být cesta.

Po včerejším přečtení si článku na Idnes o zemi Eritrea samozřejmě netuším, jak řešit situaci v zemích, kde vládne diktátor. Přijde mi to jako „hlava 22“. Jinak než vojensky to řešit nejde a vojensky je přesně to, co nechceme, protože to není správné. Zachraňovat lidi se samopalem v ruce je asi to poslední řešení.

Jen vyhledat v Africe působící neziskové organizace, přečíst jejich cíle a výroční zprávy je téměř nadlidský úkol pro jedince. Proto si ráda přečtu návrhy řešení, které by více odpovídalo. Ideálně lidí tam nějakou dobu působících či zde žijící potomky Afričanů, kteří do místa původu svých rodičů dojíždějí a jsou s reálným stavem věcí obeznámeni. Velice by mne, zda jde o gordický uzel či řešitelnou situaci a jak se s tím, Evropo, „pochlapíme“.