Konečně se (snad) učím diskutovat

Jsem Kozoroh životem odřený . Mou vrozenou cílev ědomost, ale i svéhlavost z(de)formoval život tak, že než k nám přišel manžel, byli jsme domácnost "U 3 rohatců" (syn-Býk, dcera-Beran). Občas jsem s nadsázkou říkala, že nám místo ČEZu svítí jiskřičky odletující od našich růžků při výměně názorů.

Dřív jsem rozhazovala rukama, k řičela, problémům a problémy působícím lidem (někdy i sprostě) nadávala. Prostě Itálie hadr. Dnes, o nějaký ten pátek starší, rukama (tolik) nerozhazuju, snažím se nekřičet a nepoužívat vulgarismy. Protože jsem své děti vychovávala víceméně sama, musela jsem se naučit nejen křičet, ale i naslouchat, nejen rozhodovat, ale i přistupovat na kompromisy. A věřte, proces to byl (je) bolestný.

Abych byla pochopena (a nekřičela), mám tendenci za čínat květnatým vysvětlováním a teprve, když posluchač nudou a vyčerpáním odpadne, vyslovit pointu. Není tedy divu, že ze mne rodina občas šílí.

Protože se mi pocity a postoje lépe formulují písemn ě než ústně, zkouším psát a přiznávám, i to občas dře. Jen blog pošlu, už to vidím. Tady překlep, tam chybí vysvětlení, jinde jsem se naopak rozpovídala příliš .

A diskuse! Protože občas dřív mluvím ne ž myslím, u první diskuse jsem vykřikla "Oni mě snad vůbec nepochopili!". Bylo to míněno jako sebekritika mého vyjadřování, ale vyznělo to... ehm.. nehezky. Bohužel, vyslovené/napsané slovo je zbraň, což si málokdo uvědomujeme.

A tak čtu diskuse i u cizích blog ů a zjišťuji, že i opačný názor je názor a mohu se z něj poučit nebo se v tom svém utvrdit. Dalo to práci, ale už se mi nehrne tolik krev do hlavy, když čtu anebo cítím nespravedlnost. Nechám to "uzrát" a někdy stačí pár řádků v diskusi, jindy (místo květnatého popisování) napíši blog vlastní.

Ujišťuji se, že ne každý, kdo se mnou souhlasí, je nalad ěn na stejnou vlnu a skutečně mne chápe.

Líbí se mi, že svět, stejně jako jednotliví lidé v n ěm, není ani černý ani bílý i to, že všichni, každý z nás, máme svá práva, ale i povinnosti. A že k základním povinnostem platí i nést si odpovědnost za to, jakým způsobem svá práva využíváme a jak své názory prezentujeme.

Učím se, že když se spletu či někoho zraním třeba tím, že zbagatelizuji svou individuální zkušenost anebo tím, že jeho reakci vnímám jako invektivu a tudíž mu ji oplatím, je na místě omluva (která taky ale už nemusí být vyslyšena). Tedy, že nejlepší je invektivy úplně vynechat a zachovat klid a rozvahu.

A naopak, že je na míst ě poděkovat jak za pochvalu, tak i za vyjádření protinázoru či upozornění na mou chybu. Že i zájem, mně ne zcela milý, je vlastně zájem o "mou" věc.

Řeknu Vám, ob čas sklonit hlavu, shrbit bolavá záda a odhalit ego, bolí bolí! Ale to uspokojení, když tak učinit nemusím, když "to funguje", to stojí za to.

P.S. omlouvám se za odskoky písmenek, nejsou výplodem mé chabé mysli, ale "nového" idnes-editoru. Snad Vás moc neotrávila snaha se dočíst až na konec. Hezký den přeji, DS