Kenton Lee : The Shoe That Grows : Bota, která roste

Dnešní dusno a rodinná viroza mi moc na pohodě nepřidávají, ale tato zpráva o naději na obutí spousty bosých dětských nohou mi zvedla náladu.

Dnešní dusno a rodinná viróza mi moc na pohodě nepřidávají, ale tato zpráva, která vychází z tohoto originálu, mi dnes zvedla náladu. Je o charitativním pracovníkovi jménem Kenton Lee, který, poté co při svých návštěvách Nairobi v Keni viděl spousty bosých dětí, vymyslel botu, která roste spolu s dětskou nohou.

Myslím, že tohle řeší rodiče dětí na celém světě. Jak děti rostou, rostou i jejich nohy a rodiče aby jim minimálně co půl roku kupovali boty nové. V našich zeměpisných šířkách navíc, s ohledem na střídání ročních období, musíme kupovat minimálně dva typy bot. Zároveň řešíme trend boty zdravé, tedy podporující zdravou klenbu a potažmo stavbu páteře. Obecně ale lze říci, že dětská noha se zvětšuje rychlostí vyšší než objem zbytného obsahu peněženky průměrně situovaného rodiče – Evropana.

A což teprve v Africe, kde sice můžeme hovořit o botě celoroční, nicméně i tak jde pro většinu rodičů o záležitost, troufám si říci, nedosažitelnou.

Možná namítnete, že nechat děti běhat bosé je také zdravé. Bohužel jen do určité míry. Když vám permanentně hrozí zranění, sepse a červi, není, myslím, o co stát.

Obecně nesnáším slovo „nejde“. Tedy, pokud k tomu není závažný důvod a pokud se dotyčný problematikou opravdu zabýval. A, upřímně, i tak tento verdikt akceptuji jako „za daných podmínek to momentálně nejde, časem to zvážíme a přehodnotíme a snad dojdeme ke kompromisu“.

O to více si vážím lidí, kteří vidí nutnost (či chcete-li díru v trhu) a pojmou nápad. Především si pak vážím těch, kteří (ideálně svůj) nápad uchopí za správný konec, dokážou se obklopit správnými lidmi, sehnat kapitál a dotáhnout věc do zdárného konce. A zvláště, když nejspíše nejde o záležitost se zjevným, natož okamžitým,  benefitem finančním. Naopak, kdy je čeká strastiplná cesta, jak sehnat peníze od dárců.

Já vím, že v těchto dnech panuje nálada spíše anti-africká či spíše anti-imigrantská. I proto neustále přemýšlím, jak může běžný člověk přispět k vylepšení životních podmínek Afričanů natolik, aby neměli důvod svůj kontinent opouštět. Jak pomoci, aniž bychom jim vnucovali svůj způsob přemýšlení a žití. Jak jim poskytnout práci, která by jim samotným přinesla benefity.

A tak chci doufat, že právě toto dobrý začátek.

Ať tak či tak, pro mne je toto přesně to, co moje nemocí a dusnem uondaná mysl potřebovala. Zpráva o tom, že když se chce, leccos jde.