Venku pominula šílená horka. Příroda i lidé se zhluboka nadechli, napili, ochladili. Všechno se tak nějak zpomaluje, zklidňuje. Léto končí a spěje k podzimu. Mnohá ptáčata, nejen ta opeřená, se chystají k odletu z rodného hnízda.
Není to tak dávno, co se ta má dvě, domácí ptáčátka, dychtivě tiskla k jediným dvěma osobám jejich života. Není to tak dávno, co otvírala zobáček a spoléhala se jedině na naši, rodičovskou náruč, mimo jiné jako na výhradní zdroj stravy (té hmotné i té duševní). Připadne mi, že to není to tak dávno, kdy poprvé vylétla, aby si rozšířila své obzory. A dozajista to není to tak dávno, kdy se nenápadně začala prodlužovat doba jejich výletů (aha, tak odsud to slovo vzniklo) a zkracovat doba jejich spočinutí. Není to tak dávno, kdy si sama začala rozhodovat, jak budou přeskládána stébélka v jejich části hnízda a vlastně i to, co hodlají konzumovat a co „ani náhodou ne“.
Vlastně, když to vezmu „od Adama“, není to tak dávno, co jsme budovali hnízdo.
Když se to narodilo… ne, ani jedno z mých dětí se nevešlo do dlaně a nebylo bílé ani chlupaté. Všichni tři byli tou námahou červeňoučcí, pomačkaní a heboulinkatí. Všichni byli a stále jsou, jak jinak, alespoň pro mne, stvoření nejkrásnější, nejroztomilejší, nejbystřejší, zkrátka nej, nej nej.
A teď se asi chýlí i podzim mého života, protože dvě z mých ptáčat už si čechrají peříčka. Sama se rozhodují, co si s sebou vzít do svých, zatím jen přechodných hnízd. Budou hnízdit poblíž zdroje vědění a domů občas přiletí k nám rodičům spočinout, doplnit živiny a sebevědomí, zahřát se či ochladit, nechat si pofoukat bebíčka.
Ale vlastně, vlastně už se zahájil proces jejich opouštění domovského hnízda.
Já si jen blahořečím, že nás Osud oblažil dalším ptáčetem. Jsem totiž přesvědčena, že to většinové osamění a ustavičné čekání by mi vyrvalo kus srdce z těla. Mám-li být upřímná, obávám se, že bych byla příšerná (mohu-li vypadnout ze svého ptačího připodobnění) opičí matka.
Takhle máme nadále důvod ke každodennímu starání, ke každodenní radosti. Zatím je to jen holátko. Těší ho teplo a bezpečí našich křídel, rozhlížet se po světě, nechat si vysvětlovat, co je co, kdo je kdo a k čemu co slouží. Baví ho polykat světskou a duševní stravu. Nás baví sledovat, jak mu dorůstají peříčka a těšíme se z toho, že zatím se, naštěstí, nesnaží vzdalovat z tepla ani bezpečí rodičovských křídel a rodného hnízda. A nás, rodiče, baví mu to vše poskytovat. S vědomím a jistotou, samozřejmě, že i u něj přijde čas….
Díky tomu mám převelikou naději, že nebudu hystericky bránit svým milovaným starším ptáčatům v rozletu a že je budu schopna ujistit, že naše náruč a celé doma jim stále bude azylem.
A že, až si začne k odletu čechrat křidélka to naše nejmladší ptáčátko, bude se blížit čas hnízdění jeho starších, již hotových, sourozenců. Náš rodičovský, vlastně již prarodičovský, dům potom zase ožije štěbetáním ptáčat.
Tak leťte, ptáčátka moje a neubližte si. A kdyby náhodou cokoliv, jsme tu pro vás.
