Když se babičky a dědečkové pošťuchují na sociálních sítích

Doba pokročila. Lidé už od studentského věku migrují za vzděláním, prací, novými vztahy, zakládají nové rodiny často daleko od původního domova. Ale ten je  přeci tam, kde zůstávají rodiče.

Pokročila i technika a vybavenost jednotlivých domácností jejími výdobytky. Zatímco moji prarodiče se museli spokojit s nepříliš častými návštěvami a setkáními s námi, vnoučaty, mí rodiče jsou na tom jinak (těžko říci, zda hůře anebo lépe). Sice narostla vzdálenost, kam jsme se jim rozutekli (namísto původního Československého rybníčku nám často nestačí hranice Evropy), ale zkvalitnily a zpružnily se komunikační kanály a učenliví (s prominutím) senioři jsou nuceni jít s dobou.

A tak  si (nejen) moji rodiče mohou prohlížet fotografie svých blízkých na sociální síti a na rajčeti, komunikovat s vnoučaty po skypu, číst jejich eseje po emailech, komunikovat přes SMS a MMS zprávy a debatovat pod blogy. Čekám, kdy mi maminka začne posílat fotky přes chytrý mobil.

Nejen moji rodiče, ale i jejich sourozenci (mé tety a strýcové) čtou a komentují mé blogy, statusy a fotografie na facebooku a často se pod nimi mezi sebou poplácávají po zádech i pošťuchují.

O to, kdo má více vnoučat (=je zasloužilejším prarodičem), čí vnouče mělo dříve první zoubek, udělalo maturitu, dostalo se na školu, čí buchty vypadají chutněji, zahrádka čarovněji, čí houbový úlovek je větší  anebo čí vánoční výzdoba malebnější.

Občas je to legrační. To, když si maminka stěžuje, že jí přes některý z kanálů „balí cizí dědečci“ („Jako by mi jeden doma nestačil“, hartusí). Jindy mi zase děti volají, ať babičce domluvím, aby nekomentovala jejich „statusy“ a příspěvky, že se to nehodí. (Místo vysvětlování, že já sama jsem se tak tak ubránila pokušení je tam pochválit či pokárat, často vyprsknu smíchy).

Onehdy se zase i s mými kamarádkami a sestřenicemi „dohadovaly“, komu je náš nejmladší nejvíce podobný (samozřejmě, jako každé miminko tu jednomu tu druhému a vlastně nikomu).

Dědečkové zase debatují o konkrétní politické či sportovní události či situaci.

Úplně nejčerstvěji jsem svou maminku dojala k slzám, když jsem jí naučila hledat na youtube.com a našla jí Ymu Sumac, zpěvačku, jejíž vystoupení sledovala jako malé děvče se svojí maminku na jejich první televizi. Věřím, že teď si bude schopna vyhledat vše, co jí jen napadne.

Zkrátka i když  generace poválečných dětí brblá, co jim to osud přichystal za další zkoušku, jsou, myslím, rádi, že vidí svá vnoučátka vyrůstat alespoň takto, téměř doslova online, a já jsem na ně nesmírně hrdá, že se s technikou takto zdatně perou.