Máte dítě s handikepem. Slíbí vám pomoc v podobě 4nohého asistenta. Vyhledáte si nejznámější a nejvychválenější organizaci, kterou propaguje spousta prominentů. A pak pes, který je vše, jen ne asistent, vaše dítě pokouše. Šok!
Proč o tom vlastně píši já? Jsem kamarádka matky postiženého chlapce P, paní A. Současně jsem majitelka 9letého retrívra Sama, který, ač nikdy nebyl speciálně cvičen, mi 2x zachránil život a procestoval se mnou velkou část naší republiky. A co více, ač byl už dospělý, přijal našeho, dnes 4letého synka, za svého. Nikdy na něj nezaútočil, možná jednou varovně zavrčel a pak sám, dobrovolně, opustil pozici. I proto mě paní A. požádala o pár rad ohledně zázemí pro Dášu. Tak se stalo, jsem Dášu viděla na fotkách jako jedna z prvních. Paní A. se mi svěřovala s pochybnostmi, které od příchodu Dáši do rodiny prožívali. I mně přišlo zvláštní, že asistentem může být pes, který je zjevným křížencem ras přinejmenším neobvyklých pro řemeslo asistentské. I já jsem se pozastavila nad tím, že pes odmítá chodit u nohy a nelze ho vypustit s jistotou, že ho přivoláte. A nejvíce jsem se pozastavila nad jeho výpady vůči ostatním psům.
Když došlo k incidentu, otřáslo to mnou, a proto jsem okamžitě kontaktovala jinou kamarádku, paní P., matku autistické holčičky B. Rodina paní P. má také asistenčního psa a také vybírali tu nejerudovanější společnost. Ale jelikož se jí jednání inkriminované společnosti nelíbilo, pořídili si psa, retrívra Maxe, u jiné, menší, méně známé společnosti s příznačným názvem, evokujícím, že pes je vychováván přímo pro klienta. Opravdu tomu tak totiž je. Jde o to, aby na sebe "slyšely" především dítě a pes. Jelikož od samotného počátku fungovala komunikace a vstřícnost, jsou holčička B. s Maxem od počátku jedna duše jedno tělo. Max od ní hned od svého příchodu do nové domácnosti odvrací ataky záchvatů paniky a strachu. Ve společnosti existuje i cosi jako „pozáruční servis”. Klienti se mohou bez obav svěřovat se svými obavami, s problémy a vždy je jim udělena rada či kontakt. Bez obav, že se díky svému dotazu či stížnosti stanou nežádoucími a o psa, již člena domácnosti, přijdou.
Ale to jsem malinko předběhla tok událostí.
Hned poté, co fenka Dáša kousla 3letého chlapečka P., jsem po messengeru napsala své kamarádce P., abych se poradila, jak má kamarádka A. postupovat. A nestačím se divit. P. byla totiž fenka Dáša ihned povědomá, a tak do příběhu vzápětí přidala paní B. Paní B. (a hlavně její dcerce T.) byla Dáša v létě násilně a bezdůvodně odebrána. Ano, násilně, protože proti vůli paní B. a přes pláč a nepochopení její dcerky, holčičky T., která se následně zhroutila a musely jí být předepsány léky. Bezdůvodně, protože společnost tak činila na základě údajného udání o údajném týrání, které se ani nesnažila prošetřit. Zkrátka neexistuje presumpce neviny.
Jsem jediná, komu přijde zvláštní či přímo podezřelé, že zatímco je jedné rodině pes za prapodivných okolností odebrán, je jiné rodině vzápětí přidělen? To jen mně přijde rozestup několika měsíců příliš krátký na zbavení psa frustrace ze změny a údajného týrání? A nejde o dobu příliš krátkou na jeho přecvičení z diagnózy školačky, holčičky T. na diagnózu 3letého chlapečka P.???
A tak se mi rozplétá se nit příběhu fenky. Jsem nepochybně naivní, když jsem si doposud představovala, že pro povolání asistentského psa je štěně pečlivě vybíráno z nevelké skupiny služebních plemen a ještě menší skupiny k tomu vhodných jedinců z vybraných vrhů. Zřejmě jsem snílek, když jsem byla přesvědčena, že pes, který je přidělen k problematickému dítěti, má být dostatečně empatický, maximálně oddaný, plně zaměstnaný touhou pečovat o svého páníčka, poslušný ve většině situací. Asi jsem divná, když jsem předpokládala, že aby se pes mohl stát asistenčním, musí být prost traumat z bývalého života. Vlastně, že žádný bývalý život nemá či jím není nikterak zatížen.
Nic z výše uvedeného neplatí pro fenku Dášu. Jak se dovídáme, byla přivezena z útulku na Slovensku, kam byla předána poté, co byla odebrána z romské osady. Proto nelze přesně odhadnout, jaké rasy se na jejím původy „podepsaly” a jaká traumata prožila, než se dostala k paní B. a její holčičce T. Údajně byla tou dobou 2letá, dle nezávislého veterináře minimálně od 2 roky starší.
Od paní B. se dozvídáme, jak nepřípustně se občas Dáša chovala. Při několika pokusech o nácvik přivolání prostě „vzala čáru“. Při pochůzkách po městě se utrhávala a útočila na okolojdoucí psy, zvláště na ty menší. Při návštěvě obchodu s potřebami pro zvířecí miláčky se paničce prostě vytrhla a zcela neovladatelně se hnala směrem ke klecím a teráriím se zjevnou touhou je vyplenit. Veškeré snahy o její odvolání selhaly.
Při společném pobytu s jinými psy útočila na ostatní asistenční psy a přitom pokousala páníčka jednoho z nich, psa A. Konkrétně šlo o chlapce s autismem. Když maminka holčičky T. toto řešila s organizací, bylo jí řečeno, že je to jejich vina, že asistenční psi nesmí být u sebe a asistenční fena A. že je komplikovaný pes. Tady si dovolím pozastavit. Znamená to, že společnost vědomě přiděluje či ponechává psa, o kterém ví, že je komplikovaný, u chlapce s takovou diagnózou, jako je autismus???
Věta za větou roste naše podezření, že Dáša je obětí přinejmenším stejnou, jako pokousané a poškozené děti a jejich rodiny.
Jenže čí je vlastně obětí? Dětí s handikapem anebo jejich rodičů, kteří doufali, že pes pomůže jejich dětem a uvěřili společnosti, která slibuje pomoc? Anebo společnosti, která ji řádně nevybrala, nevycvičila ani nezbavila traumat?
A co hůře, namísto aby svá rozhodnutí přehodnotila, přiznala svá pochybení, odškodnila poškozené a fenku, posílá ji o dalších a dalších domácností k dalším handikapovaným dětem?
Mimochodem, postřehli jste, že se společností jednala panička Dáši, nikoliv matka pokousaného chlapce a panička psa, označeného jako komplikovaný? Připadne vám normální, že se poškozená osoba neohradí? Jak zjišťuji, je to u klientů společností, co má pomoc v názvu, běžné. Mezi všemi totiž panuje obava, že o psa přijdou. Ale o tom až příště.
(pokračování příště)
