Každej závidí a nadává, ale neumí si ani posekat kopřivy před vlastním barákem

Novorozené předjaří na vsi u rodičů nás vytáhlo ven. Vyrazili jsme na rodičů zahradu. Pozdravili jsme slepičky, kočičky, ptáčky a rašící výhonky. Když už hrozilo, že synek hupne do rybníčka mezi kapříky, vydali jsme se do vsi.

Čerstvě narozené jaro na vsi u rodičů nás donutilo k procházce. Společně jsme vyrazili prohlédnout zahradu. Pozdravili jsme popelící se slepičky, na sluníčku se vyhřívající kočičky, zbytečky v krmítku plenící ptáčky a všudypřítomné rašící výhonky. Když už hrozilo, že synek hupne do rybníčka mezi kapříky, co líně dospávali u dna, vydali jsme se do vsi.

Cestou jsme navštívili i sousedy rodičů, kteří, i přes svůj pokročilý věk, pilně hospodaří.  Od dětství jim říkám strejda a teta. Strejda, mimo jiné i kovář,  jezdí s koněm do lesa a pro trávu, teta, mimo svou práci, pečuje o býka, jalovičku, ovce a králíky.  Dřív jsme si sem chodili pro čerstvé mléko, ale to už se tetě a strejdovi nevyplatí, takový odbyt nemají.

I tak byl synek v sedmém nebi. Poprvé viděl z bezprostřední blízkosti býka, majestátně přežvykujícího slámu. S rozněžnělým „jů“ si div nevrhl na čerstvě dovezenou, vyjukanou, jalovičku. Uchvátilo ho i prase, které i přes svou velikost zvědavě opustilo zadní roh chlívku a běželo se nechat podrbat. Nejvíc ale synka uchvátila kobylka, co s ní strejda Fanda jezdí do lesa. Když mu strejda nabídl, zda si nechce kobylku pohladit, prcek jen zašpital „joooooo“. Nadšením nad mohutností toho, na omak heboučkého, zvířete ani nedýchal a vydechoval jen tichounké, skoro neslyšitelné „óóóóóóch, i-ha-ha“

Chvilku jsme se se strejdou bavili, jak moc se jim to jejich mini hospodářství vyplatí a on se rozhorlil.

Jak už ani nechodí na pivo, protože ho lidi a jejich nezastíraná závist jenom raz-dva-tři (následovalo odplivnutí). Jak nikdo nevidí, co dřiny, času, odříkání a shánění to obnáší. Jak všichni vidí jen to maso v mrazáku a na talíři.

Že ještě víc všichni závidí nedalekému hospodáři jeho perfektně fungující farmičku a náležitě ho pomlouvají.

„Tak jim povídám“, horlil. “Jenže, když vy se ještě ráno válíte v posteli, on už má nakrmeno, poklizeno a podojeno a když Vy se večer válíte u televize, on ještě lítá po poli a balíkuje slámu, aby mu nezmokla. Halt všichni jenom závidíte a pomlouváte, ale ani kopřivy před vlastním barákem si posekat neumíte“.

A se slovy „jak já tomu chlapovi nemůžu přijít na jméno“. A odplivnutím a mávnutím obrovskou upracovanou rukou ukončil debatu o lidské nátuře i současné politice.