Včera jsme já a náš nejmladší byli fandit tatínkovi, který se, jako mnoho jiných závodníků, postavil na start včerejšího půlmaratonu. Předně jsem si užívala toho, že jsme dorazili včas. Byl čas se rozhlédnout, najít si dobré místo za startem a náležitě manžela poplivat před odchodem do depa (synek v tu chvíli spinkal ukolébán předchozím prvním zážitkem- jízdou metrem). Když zazněl výstřel startovací pistole, pochopila jsem, proč momentálně indisponovaná dcera odmítla jet fandit se mnou. Sledovat borce, vybíhající za zvuků Smetanovy Vltavy, a nemoci tam být s nimi, musí být pro závodníka tortura.
Musím předeslat, že jsem od přírody antistádní a antisportovec. Ke sportu se od dob dospívání přesvědčuji z praktických důvodů (diety bez pohybu jaksi nefungují) a s ohledem na mé tělesné nedostatky jsem se vždy věnovala spíše sportům individuálním. Běh mezi ně taky patří. Nikdy mě nelákala účast na masových bězích, pochodech, akcích, ostatně ani film nikdy nevidím mezi prvními, když se na něj hrnou spousty lidí. Navíc si při všech svých běžeckých snahám vyčítám, že můj běh nikdy nemá ladnost antilopy. No možná té v posledním tažení, funící jako sentinel, se spařeným obličejem. Tady na styl a estetiku nikdo nehleděl. Proč taky?
Nicméně manžel do mého života vnesl běh a já mu (to už jsem tu někdy psala) znovu přišla na chuť. Proto jsem naprosto chápala pocity mé dcery a další spousty nás, kteří jsme se v tu chvíli nemohli zúčastnit. Zvlášť, když jsem v posledních řadách viděla ty skutečné borce. Lidi, do kterých bych běh jako zálibu nikdy neřekla a přesto z nich prýštil adrenalin a nadšení větší než z černých běžců v prvních řadách. Zvláště při pohledu na lidi hendikepované a jejich průvodce mi ukápla slzička hrdosti.
Z naší strategické pozice jsme manželovi fandili ještě dvakrát, poprvé mezi 9. a 10. kilometrem a potřetí při doběhu do cíle. Věděla jsem, že nás nemůže v tom adrenalinem a hlukem nabitém prostředí ani tušit, ale já tam byla s ním a se mnou náš syn (vlastně oba synové). Co nás ani ve snu nenapadlo, bylo, jaký boj svádí on. Krátce po startu si zvrtnul kotník a zbytek doběhl opravdu jen silou vůle. A takových krásných adrenalinových bláznů tam, nepochybně, bylo mnoho a mnoho.
Jak jsem napsala v úvodu, nikdy mě podobně masové akce nelákaly. Vždy jsem se z dob školních olympiád hrozně bála selhání, posměchu, potupy. Tady vyhrál úplně každý. Je úplně fuk, za jak dlouho kdo doběhl, ale každý, kdo proběhl cílem, byl vítězem. Vítězem nad sebou, nad kilometry, nad počasím (které oscilovalo mezi zamračeným ufoukaným chladnem a sluníčkovým horkem), nad jakoukoliv nepohodou.
A taky mě uchvacovala solidarita. Lidi si uhýbali, zvedali ty, co škobrtli. Slzela jsem při pohledu na slepce s vodičem, na skupinky s hendikepovaným na vozíku a to, jak jim zdraví uštvaní závodníci ponechali jejich chvíli slávy, když dobíhali rovinkou. Ještě větší slza dojetí mi ukápla, když jsem viděla, jak se takovou skupinku snažil předběhnout postarší borec, narazil do mantinelu, škobrtl přes první kolečko kárky handicapovaného a upadl. Ze skupinky se oddělilo několik mladíků, pána postavili, patrně měli v plánu ho podepřít a dovést, ale on se hrdě (byť frustrován svou pomyslnou potupou) zapřel a doběhl sám. A já věřím, že až se na start podobného závodu postavím i já, potkám ho tam.
Jen ještě závěrem. K tomu, abyste byli zodpovědnými fanoušky potřebujete pár atributů. Nesmíte zapomenout fotoaparát (tím padne naděje, že byste se tentokrát mohli pokusit o fotoblog). Měli byste si večer před závodem nabít mobil, jinak nemůžete nahradit zapomenutý fotoaparát a máte problémy se spojit se svým borcem. To abyste ho poté, co doběhne a zatímco v každé jeho buňce tepe vzpomínka na adrenalinový zážitek, mohli (v libovolném pořadí) nakrmit, ošetřit, zahřát, naložit do přistaveného dopravního prostředku, dopravit domů a uložit. Nemuseli byste mít takové štěstí, jako já. Dorazil totiž nejstarší syn, umocnil můj zážitek z fandění (ve sluníčkových chvílích jsme se střídali v nošení malého brášky v náručí či v „klokance“) a díky jeho mobilu jsme se s tatínkem spojili a mohli si ho odvézt domů.
A tak mám motivaci. Prozatím trénuji rychlou chůzi za kočárem, ale časem se určitě na start podobného závodu jistě postavím. A bohdá proběhnu i cílem a zvítězím nejen nad svou přirozenou leností.
