Jako správná „slovanská žena“ jsem nikdy nepatřila mezi sportovce. Kombinace těžkého těžiště a slabých ručiček mě, věru, nepředurčovaly k vrcholovým výkonům v žádném ze známých sportů.
Hodiny tělocviku, zvláště pak ty s gymnastikou či atletikou, mě stály hromady slz a ponížení. Ve 3. ročníku gymnázia jsme na tento předmět dostali postarší učitele, do chvíle předtím trenér vrcholového dorostu. Okamžitě se zhrozil nad pohybovou úrovní naší dívčí sestavy. Dle svého slibu zahodil osnovy a nutil nás se zkrátka hýbat a vypadat u toho jako dámy. U mé osoby, přiznám se, bez výsledku, ale semínko, semínko sebedůvěry a pocity, že by to mohlo jít, to zasel…
Běh byl pro mne dlouho nedosažitelnou metou. V kraji plném pískovcových skal a převýšení jsem se sice k několika pokusům donutila, ale... Špatné boty (na výběr bylo z tenisek a pionýrek), nelichotivé tepláky, plandavá trička. Potom také mé dislokované klouby kyčelní a kolenní a čerstvý úraz bederní páteře. A v neposlední řadě i holčičí pocit ještě větší méněcennosti, když jsem se, zpocená, bez dechu, s obličejem barvy sedací části paviána, pohybovala svým rodným městem a jeho bezprostředním okolím…. To vše byly důvody, proč jsem se vystavovala ponížení především v rámci rodiny.
Moje rodina (kterou tvoří samí krásní štíhlí lidé), zvláště moje štíhlá maminka, často se smíchem vzpomíná, jak jsem se v pubertálním věku snažila s nadbytečnými kily bojovat. Posilovny ani posilovací stroje nebyly (tedy krom čínek a siliče ála správce pivovaru v Postřižinách). A i kdyby byly, neměla bych na ně. Vrcholem tehdejších rad byly klasické sklapovačky. Takže jsem, když celý byt usnul, zabalila své tělo do igelitů, nejprve skákala na švihadle a potom do úmoru provozovala sedy lehy, sklapovačky a rozbíjela si obličej o zem při pokusu o kliky. Zpocená do posední nitky jsem se potom plížila zkulturnit do koupelny.
Jak čas plynul, vystřídala jsem snad všechny módní trendy (aerobic, body styling, kalanetiku, jogu, ale i pilates a power jogu). Všemi jsem si, jak věřím, budovala svalový korzet, který suploval výhřezy dvou bederních plotýnek (pouhých 8mm každý). Jak čas plynul, ocitala jsem se v různých stupních kondice, ale i obezity.
Když jsem potkala svého muže, přesvědčil mě k tomu, že jsem s ním několikrát vyběhla (do terénu, samozřejmě). Taky jsem přečetla pár chytrých knih o běhání a stravě kolem něho. Bohužel pro běhání v okamžiku, kdy jsem tomuto životnímu stylu (ano, stylu, to není jen sport) propadla, ejhle, začal se ve mně klubat nový život. Ono klubání mě na pár měsíců připláclo na gauč a na dalších několik měsíců na sto procent zaměstnalo a pohltilo. Ale později už mě svrbělo celé tělo, bylo třeba vyběhnout.
Vážně jsem si myslela, že to zvládnu už před rokem (viz mé blogy), ale zastavily mě ne-přízemnosti. Působení mé (nemalé) nadváhy na mé již i itak dislokované klouby, několikatýdenní střevní indispozice a pak už zima. A samozřejmě náš synek, mamánek. Přiznávám, vše dohromady mě dokonale demoralizovalo.
Letošní jaro mě opět přistihlo ve stavu chtění vyběhnout, ale má sebedůvěra byla… podkopána. I tak jsem tedy začala jezdit na kole a chodit. Doufala jsem, že má kila poletí dolů a má kondice nahoru. Letní výzva mě jen utvrdila v tom, že mé snažení bude prospěšné i všeobecně a vážně jsem uvažovala o tom, že budu tyto, na kole ujeté a svižně prochozené, kilometry vydávat (po domluvě) za ty běhací.
A tak jsem -poslední červnový týden- vyrazila a vydala se rychlou chůzí kolem nedalekého rybníka. Přesně v okamžiku, kdy jsem byla zhruba 2,5 km domu, volá mi manžel, špatně předstírající klid. „Prosím Tě, kde máš Fenistil kapky? Šli jsme k lesu, malý si tam hrál na louce, kde jezdí pionýry. Najednou křik, vyletěly vosy a … no… dostal celkem 7 pigár. Ale neboj, plakal jenom chvíli. Pomazal jsem mu to gelem, ale pořád mi to přijde málo.“ Tak jsem mu poradilo, kde jsou kapky. Domluvili jsme se, že malého dá do bazénu, aby se ochladil, a že mu rozpustí půlku kalciové tabletky.
Chtělo se mi se rozletět a být tam s nimi. Náš, jinak zdravý, chlapeček byl v ohrožení a já tak šílenou dálku od něj. Tolik jsem chtěla běžet s větrem o závod a být tam, jako v pohádkách, „než se naděješ“. No já se nadála… totálního přimražení. Jako by mi někdo na hlavu přilepil tunovou cihličku, jako by mi nohy vrostly do země. Srdce se rozběhlo jako o závod a já věděla, že teď se prostě nerozběhnu. Krok za krokem jsem šla plynuleji, krok za krokem jsem zrychlovala. Musela jsem vypnout mozek, protože si, syčák, vymýšlel jeden katastrofický záměr za druhým…
Nebudu děsit čtenáře, když jsem došla, čekali mě doma spokojení muži mého života (včetně nejstaršího syna-medika). Všetečkovy „šrámy z boje“ už připomínala jen maličká zarůžovělá místa vpichu.
Ale ve mně zůstal ten pocit. Ten, že už nikdy nechci být neschopná doběhnout. Že už nikdy nechci nevěřit svým svalům. Že už nikdy nechci stát pouhé 2km od svého dítěte a nebýt schopná být u něj, než se naděje. Už nikdy.
A tak běhám.. už skoro měsíc obden. Pokaždé o něco dále, lépe anebo alespoň pohodověji. Už mám i ten pocit deficitu, když to nevyjde.
Běhám s pocitem, že se nesmím zranit, že se nesmím zastavit, že si nesmím sama sobě ukrást své předsevzetí, svou misi, svou motivaci. Kdoví, třeba bych se pak už nerozběhla. A to fakt nechci....
Omlouvám se, zachází sluníčko na nebi, ukládáme to naše malé sluníčko a já… já musím běžet a načerpat svou další dávku endorfinu a sebedůvěry…
Jo a už jsem oblékla 20 let staré šaty, heč!
