Máme úžasnou babičku. Rozumějte mé děti a děti mých švagrů mají skvělou buchtovou babičku, můj manžel maminku a já fantastickou tchýni.
Babička se většinu času stará o ostatní. S dědečkem vytvářejí nádhernou zahrádku, vyzvedávají vnučky ze školy a vodí vnoučky na tréninky. Babička vaří, peče, zavařuje, zamrazuje, šije, plete …Je asi málo věcí, které babička neprovozuje. Všimněte si, že neříkám „neumí“ ani „nestíhá“. Protože jsem si jistá, že kdyby měla pocit, že to její děti a vnoučata potřebují, určitě by to uměla a stíhala.
Babičce se před měsícem cestou na zahrádku zamotala hlava, sklouzla a upadla a nešťastně se uhodila do hlavy. Velmi pracně jsme jí přiměli k návštěvě traumatologie, kde jí zrentgenovali a nasadili límec.
Jenže babičku bolela hlava další měsíc. Bez přestání ve dne v noci. Motala se jí, ale babička zkrátka nemohla najít ve svém nabitém programu čas na pořádné vyšetření. A taky nechtěla nikoho obtěžovat. Na dotazy, zda už to přestalo, odpovídala jen, že je prostě regulérně praštěná a nějaká ta bolest jí nesloží. A jestli jsem předtím přemýšlela, kdy vlastně při svém nabitém programu spí, tak teď bylo jasné, že jí to neutuchající bolest nedovolí.
A tak mě rozbolela záda tak moc, že jsem babičku požádala, zda by mě nedoprovodila na vyšetření v neurologické ambulanci a zda by mi nepohlídala synka. Babička, nic zlého netuše, přikývla. Vypočítavě jsem totiž doufala, že možnosti pošušňat si nejmladšího vnoučka babička neodolá.
Řeknu Vám, dalo to práci udržet ji na chodbě ambulance. Musela jsem synka dlouze kojit, přebalovat a ustavičně odolávat (za jiné okolnosti logickým) nabídkám, že babička půjde synka vozit do nemocničního parku. Právě když už mi došly nápady, přišla sestra vybírat kartičky pojišťovny a já musela s barvou ven. Naštěstí zůstala, i když si vnoučkovi ustavičně stěžovala. Ten jí zato „doprovodil“ na předepsané vyšetření CT, zpět pro -naštěstí negativní- výsledky a do lékárny vyzvednout léky na ředění krve.
Já jsem se o ni totiž hrozně bála. Před lety jsem totiž zažila, kdy mé kamarádce dorazila maminka (50) plna dojmů z návštěvy divadla, vyzvedla si u ní zaparkované auto, postěžovala si na bolest hlavy, pomuchlala si vnoučky a kousek od domova jí prasklo mozkové aneurysma, nabourala (to auto řídila, ale spolucestující nehodu přežili bez újmy) a krátce nato v nemocnici zemřela.
Měsíc na to jsem úplně náhodou mluvila s jejím neurochirurgem, který mi vysvětlil, že rupturám zrovna tohoto typu aneurysma se často předejít dá, kdyby lidi neignorovali právě bolesti hlavy, nenechali se odbýt větou „tak si vezmi prášek“ a včas dorazili na vyšetření. Pokud Vás přijmou již s prasklým aneurysmatem, je šance na záchranu naopak pramalá.
A tak jsem moc ráda, že máme svou "zdravě praštěnou" buchtovou babičku
