Já nic, já muzikant po anglicku

Letos v červnu to budou 2 roky, kdy jsem byla vyslána svým zaměstnavatelem do Cheltenhamu v Anglii, abych tam zdokonalila svůj pracovní nástroj, angličtinu. Anglie, Angličané i angličtina jsou „my cup of tea“.

Část Anglie, kde jsem ještě nebyla, teplé červnové počasí (i v Anglii), děti, které už se o sebe a dům postarají, takže nemusím mobilizovat žádnou z babiček. Abych se cítila dobře, koupila jsem sadu kufrů na kolečkách. Po krátkých úvahách, zda být praktická nebo krásná, použila jsem ten největší.

Po prouklízeném víkendu a anabázi, která si zaslouží samostaný blog, skutečně přijel „můj řidič“ a dovezl mne na letiště Václava Havla. Moje dobrodružství mohlo začít...

Na Heathrow mne očekával řidič taxi služby, najaté jazykovou školou. Byl to menší muž tmavší pleti, Pákistánec Ali, s cedulkou, na níž bylo napsáno mé tehdejší příjmení. Ali se mi představil, jako správný gentleman popadl madlo mého nového kufru a vedl mne ke svému autu. Usadil mne a já (unavena nočním úklidem a ranní anabází, co si zaslouží blog) se zabořila do místa, kde my ano, ale v Anglii nemají volant a téměř okamžitě usnula. Probrala jsem se na dálnici a povídala si s řidičem. Občas mě znepokojil zvuk ze zadní části auta, ale kdykoliv jsem na něj upozornila, Ali jen vesele mávl rukou a pokračoval, jako by se nechumelilo.

Když jsme konečně dojeli a vystoupili, čekal mne šok. Po mém uvítání hostiteli přišel Ali s čímsi, co jen velmi vzdáleně připomínalo můj nový kufr. Ruinu mi předal s gestem a slovy: „Hele, je to nějaký rozbitý!“. Jak došlo i mně, technickému antitalentu, zapomněl na letišti zasunout madlo a kufr nijak nepřikurtoval. Zavazadlo se tak šoupalo „ode zdi ke zdi“. Neotlouklo se a nepotrhalo jen díky folii, zato madlo se vyrvalo z jezdce a nevratně zdefomovalo. Bylo mi do pláče. Na mou stížnost řidič pokrčil rameny, naskočil do auta a odjel. Byla přeci neděle.

Druhý den jsem poškození reklamovala ve škole, kde se sice chvíli snažili, ale pak mi sdělili, že je to „tvrzení proti tvrzení“. Ač jsem se snažila argumentovat dotazy, proč bych asi tak cestovala s takto zničeným kufrem a proč, pokud by došlo k jeho poškození při transportu letadlem, bych to okamžitě nereklamovala na Heathrow, pokrčila rameny i úřednice školy. Tím byla z anglické strany stížnost vyřízena, „ruce umyty“. Kontakt na taxislužbu jsem, pochopitelně, nezískala.

Při odjezdu mě vyzvedával jiný řidič, Angličan. Na mou urgenci, že manipulovat s kufrem musí on, protože ho jeho kolega zničil, jen pokrčil rameny a zbytek cesty nezavřel pusu. No představte si, ani MĚ nepustil ke slovu! Být to jindy, snad se i zasměju. Na letišti mi chlapík přivezl vozík, vyložil na něj má zavazadla a v tu chvíli zvážněl. Jeho úslužnost se změnila na těžce odměřené unavené pohyby, jeho úsměv zmizel a on mi suše anglicky řekl : „Já jsem majitel této taxislužby. I kdybych Vám věřil, že můj zaměstnanec zničil Váš kufr, nemohu a ani nechci s tím nic dělat. Nejsem pro tyto případy pojištěný, stojí to peníze navíc. Jediné, co Vám mohu poradit, reklamujte zavazadlo v Praze, jako že bylo poškozeno aerolinkami. Těšilo mne. Šťastnou cestu“. Zůstala jsem, ohromena tou neomaleností, stát a nebyla -JÁ!- mocna slova....