Honzíkova cesta do Prahy

Přijela jen s dětmi k rodičům na Vánoce. Jen oni tři, její manželství se pomalu stávalo minulostí a ona zpytovala svědomí i spřádala plány. Zhubla (to si přeci vždycky přála), takže si jí pletli s mladší sestrou.

„Jde se na zábavu, ať přijdeš na jiné myšlenky“, rozhodla maminka. V duchu zazmatkovala, už hrozně dlouho nebyla ve společnosti. Trdlovat v době vánočního ztišení se jí chtělo stejně málo jako sedět u televize a brečet do kapesníku. Představa pobývání s cizími lidmi v cizí hospodě jí vůbec nelákala, ale tisícáté, nikam nevedoucí, probírání její situace s rodiči ještě méně. A tak kývla.

Už ántré stálo za to. Jakmile tatínek otevřel dveře, od syntíku, odkud najatý muzikant produkoval od dechovky po rokec, se ozvalo, „jůů, lidičky, Zelenková!“. Narážel tím na její krátké, venkovním vlhkem téměř kudrnaté vlasy, štíhlost a šikmé oči, výraznější než kdykoliv jindy, asi. Hospoda se zasmála, ona se přidala a napětí opadlo. Pozdravy, objetí a takové to „toho přeci znáš“.

Dorazili, usadili śe, tatínek poručil pivko pro sebe, po dvojce pro své holky. Seděla a sledovala cvrkot. Než se rozkoukala, dorazil. Mladý kluk, něco mezi 20 a 30, úsměv vepsaný do tváře. Ulekaně se podívala po rodičích, tančit se jí nechtělo a ploužit se ještě míň. „Jen jdi, to je Honzík, syn sousedů-kamarádů a vlastně taky kamarád“, mrkla na ní maminka a dloubla jí pod žebra.

Tak se neochotně zvedla a šla.

Byl už lehce ovíněný, ale vlastně roztomilý. Podíval se na ní a rozesmál se. „Jé, Ty nejsi Katka, Ty jsi ta nejstarší, co tu nebydlí, viď? Ale neva, moc Ti to sluší. Jste si tedy šíleně podobné. Kolik že Ti je? A Ty že máš dvě děcka? Tos je měla na základce? A cože to děláš?“ Nestíhala odpovídat ani slovy ani gesty, jak rychlá byla kadence jeho otázek. Koneckonců, zvládal si odpovídat sám. Víno z něj, prý jinak nemluvy (jak jí pak říkala maminka), učinilo ubreptaného extroverta.

„Tak si představ, Dáši, jmenuješ se tak, že jo, co se mi tuhle přihodilo. Ty neznáš tu mojí, hodná holka, známe se od školy. Jsme spolu už pár let a ona pořád čím dál tím víc vandruje, že chce taky dítě. To víš, její spolužačky už mají nejmíň dvě. Dítě mám ke snídani, obědu, večeři, o dítěti mele i při, no však víš kdy. A samozřejmě čím víc se chce, tím hůř to jde. Tak chodila po doktorech a nevím, co jí napovídali, ale tuhle povídá, že je řada na mně. Hele, mně to nevadí a co bych pro ní neudělal, tak jsem se vypravil. To víš, já si vystačím s montérkama a džínama, takže prohlásila, že se na to musím oblíknout. No ani se neptej, kolik ten vohoz, co mi na to vybrala, stál. Jenže od nás nic nejede, tak prej, ať nechám vopravit auto. No, co Ti budu vyprávět, pár tisícovek to stálo. Tedy ne, že by to ten vehikl nepotřeboval, ale šáhnout tak hluboko do úspor teď před Vánocema se mi fakt nechtělo. Ale  co bych pro tu svojí holku, a popravdě i klid, neudělal. No tak jsem vzal pár fušek navíc, abych to všechno uplatil. A tuhle mi na jednu z nich volá, kdeže jsem, že mám přeci bejt na cestě do tý Prahy a že jede se mnou, abych si to nerozmyslel. Tak jsem pádil domů, dal sprchu, vohák se do těch připravenejch novejch hadrů, sed do toho vopravenýho auta a jel jako by mi koudel u zadku hořela. No pochopitelně byl pátek, takže mě chytli v další vesnici. Ta moje se rozbrečela, že nestíháme to a to, tak se na mně soucitně koukli, mrkli na mě a pustili mě. Jsou to koneckonců známí. Jenže ona už dál bulela, co když dítě mít nebudeme, no prostě jsem jel jako smyslů zbavenej, abych jí to dítě moh dopřát. Situace s policajtama se opakovala, ale jen v tom soucitným pohledu. Ten policajt povídá, že by mě rád pustil, ale že jsme pod radarem a kamerou, či co a že si nemůže dovolit mě pustit bez pokuty. Tak jsem sáhnul pro ten tringelt, co jsem dostal na tom melouchu a jeli jsme dál. No řeknu Ti, hnus fialovej. Nepříjemný lidi, odporná místnost, hnusnej kelímek, blbý video, já utahanej, nevyspanej, uhoněnej, prostě potupná zkušenost Jen ta vidina tý mý nešťastný holky a jejího meldování ze mě něco vyždímala. Vycucanej jako hadr, votrávenej jako šváb jsem jí pozval na véču, nechtělo se mi nic řešit. Dobrý to bylo, to jo, taky drahý jako sakra, ale když už jsme tam byli v těch nových hadrech a s opraveným autem, že jo, tak mi to prostě nedalo.

No a po cestě zpátky volá moje máma, která hlídala statek, že blbě zavřela králíkárnu a utekli jí králíci a je nemůže najít. Tak jsem na to šlápnul a … jo, zastavili mě další cajti, tentokrát za nějaký body a za zbytek peněz, už jsem si radši nechal vypsat složenku.

„Takže když to tak shrnu“,….. v tom přestala hrát hudba a všichni zmlkli a zastavili se, ale Honzík pokračoval stejně hlasitě a naléhavě, jak ze sebe tu strázeň musel vysypat, „tak jsem jel do Prahy, abych si ho za 50 táců vyho.il a aby nám vyrobili dítě ve zkumavce, ale prej vlastní. A představ si, že ta moje sice bulí dál, ale prej radostí“.

Chvíli užasle hleděla na toho, vlastně úplně cizího kluka, který jí sděloval tak intimní věc. Pak vyprskla smíchy a smála se, až jí tekly slzy jako hrachy. Smála se a s ní i on, rodiče, vlastně všichni, ať už slyšeli konec Honzíkova vyprávění anebo je nakazil Dášin bublavý smích. Dokonce i muzika přestala na chvíli hrát a muzikant se smál, ač netušil, čemu.

Ten večer se už nic významného nestalo, ale tahle vzpomínka jí zůstala. I tehdy, kdy jí dostihla zpráva, že Honzík tragicky zahynul. Zasypaly ho sutiny zříceného domu, který opravoval, bylo to i v novinách.

P.S. Čest památce hodného pracovitého věčného kluka, který ze mne, alespoň na pár minut, dokázal sejmout břímě mých tehdejších starostí.