Nepatřím mezi příkladné návštěvníky míst odpočinku mých předků. Nežiji poblíž žádného z nich, a tak často hřbitovy navštěvuji spontánně, nepřipravená. Místo toho vzpomínám a komunikuji s nimi při každém zapálení svíčky,
V létě jsme s Divískem navštívila mého brášku, jeho strejdu. Na cestě zpět mi došlo, že jsem se chtěla podívat do Karlíka, kde odpočívá velká část mé rodiny z otcovy strany. A tak jsem odbočila a dojela ke hřbitovu, již se stmívalo. Spolu s námi tam zavítala mladá rodina, malé děti pobíhaly kolem kočárku, obleženému kbelíky s květinami. S úsměvem jsem si prožila krátké dejavu. Babička nás takhle nezřídka popadla, z kůlny vytáhla starý kočárek, položila na ně kbelíky. Jeden s mycími potřebami a hadry, druhý s kyticí, do které po cestě ještě přidávala vlčí mák a slunečnice. A na kočár přihodila pár kousků ovoce a lahev s vodou pro nás na pití. Projížděli jsme tehdy přes pole a role. Ty dnes už nejsou, místo nich tam jsou supermarkety a sklady.
To už jsme byli u hrobu a Divísek se dožadoval vysvětlení. A tak jsem popisovala zde pochované, z nichž jsem zažila jen babičku, ostatní zemřeli buď před mým narozením anebo krátce po něm.
Jak tam stojíme, přistoupil ke mně mladý muž, otec oné rodiny, a tichým hlasem povídá: „vidím, že jste tu neplánovaně. Nechcete babičce zapálit svíčku? Nám zbyla.“ Úplně jsem se zastyděla, vůbec mi to nedošlo. Nabízené peníze mladý muž odmítl, dokonce mi nabídl zapalovač, abych si svíčku sama zapálila. Přiznám se, lépe se mi od hrobu odcházelo.
Uplynulý sváteční pátek jsem se přibližovala za příbuznými, když mi do očí padl stánek Vietnamců u cesty, plný vkusných vazeb jak Dušičkových, tak jen tak, na terasu. A tak jsem jich pár koupila. Tetě, místo květiny, na jejich balkon a dvě na rodinné hroby.
Po společném obědě a kávě jsem se omluvila, že bych přeci jen ještě za světla dojela na hrob a vazbu tam položila.
Vazba položena a, jak se tak rozhlížím po sousedících hrobech, dochází mi, že opět nemám svíčku. Že mi to vůbec nedošlo, že bych ji měla mít. A jak tak hledím před sebe, svítí na mne veliký plakát na plotě sousedícího domu, nabízející květiny a hrobovou výzdobu 365 dní v roce, nebyla tam žádná prodejní doba. A paní, zjevně domácí, pokuřuje na zahradě, hned vedle plotu. Tak k ní přicházím, peněženku v ruce a slušně žádám, zda by mi svíčku neprodala. I jejich plato přes plot vidím, mám je téměř na dosah. Paní rezolutně odmítá, prý před půl hodinou zavřela, ať si přijdu zítra v 8 h. Ještě jednou se pokouším, nabízím eura, vysvětluji, že zítra již budu na druhém konci republiky. Paní se, téměř posměšně, ušklíbne a prohlásí, že ona také chce mít volno. Pokrčím rameny a odcházím. V tom mě míjí dvojice turistů. Paní ke mně přichází, v ruce svíčku a povídá. „Nate, vezměte si ji, nám zbyla, my už rozsvíceno máme. Paní by holt ruce upadly.“ A na mé nabízené peníze zakroutí hlavou a mávne rukou.
Jak říkávala moje babička a dnes říká moje maminka, „je to o lidech“.
Snad dostanu šanci poslat to dál…
