V pátek vyvrcholil můj „týden blbec“, kdy jsem neustále ve svých povinnostech „honila kočku za ocas“, stále doprovázena ustavičným křikem synka. Tolik na omluvu mého bezhlavého činu. Položila jsem totiž mobil na střechu auta.
„No a co?“, řeknete si možná, „to se mi (či někomu z rodiny) už stalo nesčetněkrát. Zkrátka jsme mobil i jeho obsah oželeli a koupili další".
Jenže já mám mobil na komunikaci, focení a natáčení a navíc nákup nového nepatří právě do rodinného finančního plánu. A taky se nerada vzdávám. On totiž mobil stále prozváněl, tedy bylo zřejmé, že je stále funkční.
Protože jsem ještě pořád doufala, že jsem jen provedla naučený pohyb (dala mobil do kapsy batůžku) a v šatně plovárny mi vypadl, vypravila jsem se nejprve tam.
Cestou jsem se zastavila za první velkou zatáčkou, kde se právě sjížděli lidé na místní atrakci, let balónem. Vlastně ani netuším, jak mě to napadlo, ale požádala jsem je, pokud by ve škarpě našli telefon, zda by o nálezu neinformovali manžela a odjela jsem na plovárnu. Pro jistotu jsem i tam nahlásila ztrátu. Popravdě jsem si však už byla jistá, že jsem mobil, odložený na střechu při usazování vzdorujícího synka do autosedačky, vytrousila.
Na zpáteční cestě jsem zjistila, že polovina balonové výpravy, asi 10 lidí, prochází kvůli mému mobilu škarpy po obou stranách silnice. Přesto, že neuspěli, chtělo se mi plakat dojetím a studem zároveň.
Dojela jsem domů, odložila synka manželovi a půjčila si jeho telefon. On mě stručně informoval, jak se s ním nakládá, tedy jak mám vyvolávat své číslo. Instalovala jsem si na levou ruku reflexní pás a vydala se na hledací výpravu. Rozhodla jsem se projít pravou krajnici a sledovat, zda se můj telefon neprozradí vrněním či rozsvíceným displejem. Zapomněla jsem zmínit, že byl kvůli předcházejícímu spánku synka ztišený, což situaci samozřejmě komplikovalo.
Moje lovecká výprava byla bohatá i na komické situace. Například jsem zjistila, že postupně vyvolávám manželovy obchodní partnery. Kdybych se o to pokoušela, nepovedlo by se mi to, vážně s jeho přístrojem neumím. Naštěstí jsou pánové zvyklí na mylná prozvonění, takže se žádné faux paux nekonalo. Od nás na hlavní silnici vede silnička sice dvouproudá, ale uzounká. Navíc jedna její strana sousedí s hustým lesem a druhá, hustě zarostlá mlázím, se prudce svažuje k rybníku. Bojím se zde i za bílého dne ve špičce potkávat se s protijedoucími auty, bojím se o cyklisty i chodce. Takže pokud jste zahlídli bláznivou ženskou, která skáče před vámi či proti jedoucím autem střemhlav do kopřiv ve škarpě, tak to jsme se v pátek potkali.
Postupně mě opouštěla má neochvějná víra v nález stále zvonícího mobilu. Kvapem se stmívalo a můj strach z projíždějících aut se stupňoval. Taky mi docházelo, že ospalý synek už bourá dům a manžel že nejspíše trne strachy a zvažuje povolání hledacích složek. Anebo naopak ne. Náhle jsem zjistila, že se na displeji manželova mobilu objevilo moje jméno. Došlo mi, že to já ne, tedy že neprozváním svůj mobil já. A tak jsem se strachem telefon zvedla.
Tam se ozval veselý hlas paní se slovy „dobrý den, pane, máme telefon Vaší partnerky“. Zkrátka manžel té paní zahlédl můj mobil na silnici, sebral ho a předal své manželce. Ta s ním neuměla, a tak čekala, až přijde syn a pomůže jí s ním. Mobil nějakou dobu mlčel, syn nepřicházel, a tak ho nechala doma a odešla vyvenčit psa. Po návratu mobil vibroval, ale ona netušila, jak ho vyzvednout. Po několika pokusech přišla na to, jak mi zavolat zpátky.
A tak jsme se domluvily, že dojdu domů, vyměníme se s manželem a on za nimi dojede. V tom adrenalínovém opojení ze šťastného konce jsem ho vybavila pouze domácími bylinkovými sirupy, takže dodatečně děkuji, děkuji, děkuji.
Navíc pár lidí ještě čekalo na dolet balonu, takže jsem je poprosila, aby vyřídili svým přátelům a lidem od společnosti organizující lety balónem poděkování za vstřícnou pomoc a jak mé selhání dopadlo. Blahopřáli mi a nevypadali, že by si klepali na čela nad bláznivou ženskou.
Takže neklesejme na mysli. Nejsme sobě vlky. Stále jsou mezi námi lidé obětaví, poctiví a vstřícní, soucitní i nápomocní. A jejich dost.
Občas to chce jen požádat o pomoc a komunikovat.
P.S. Od pátku jsem vyslechla obdobných příběhů, tedy i těch s dobrým koncem, několik, a tak pro pobavení jeden cizí. Známá posadila děti do autobusu na školu v přírodě a odcházela k autu. Při přecházení silnice jí vypadl mobil z kapsy právě na středovou čáru. Protože se blížilo auto, rychle dokončila přecházení, otočila se a čekala, až auto přejede a modlila se, aby jí mobil nezničilo. K jejímu úžasu auto zastavilo, ze dveří se vysunula ruka a její mobil zmizel i s autem. Zůstala jako přimražená, neschopná pohybu či činu. Druhý den jí volali rodiče, že mají její mobil. Nálezci byli jejich sousedé z chalupy, poznali na displeji mobilu fotografie jejich vnoučat a předali jim ho.
