Díky, Samíšku (letní povídka)

Bylo to den po ošklivé zlomové události jejího života. Už v práci jí byla, navzdory parnému létu, zima a na zvracení. Těšila se, že se z toho doma vyspí. Byla vlastně ráda, že jsou děti na prázdninách a že ji takto neuvidí.

Dodnes netuší, jak dojela domů a až po týdnu zjistila (z jeho SMS „are you OK?“), že ten den vezla domů kolegu-Američana. Probudila se po pár hodinách na gauči. Tedy probudila, byla probuzena.

Po obličeji jí přejížděl drsný jazyk ročního retrívra Sama. Ten znepokojeně fňukal a dloubal do ní čumáčkem i tlapkami. Když uviděl, že je vzhůru, skrčil se v obavách. Měl totiž důrazně zakázáno chodit do obýváku, svůj pelíšek měl v předsíni. Chabým pohlazením a třaslavým hlasem ho ujistila, že je to v pořádku a že mu děkuje za probuzení. Protože pár dní předtím nebylo dobře dceři, nahmatala pod deskou konferenčního stolku teploměr a zjistila, že má něco přes 40C. Na stolku zbyl asi její ranní čaj, tak se snažila něco upít. Malinko propadla panice, protože byla v domě sama. Než však byla schopna domyslet, co dál, znovu ji pohltily vlnky mrákotného spánku. Po době, která mohla být hodinou i dnem, ji znovu probudil Samík, tentokrát už regulérně štěkal a packami se ji snažil shodit z gauče. Nechápala a ani se chápat nesnažila. Chtělo se jí tolik spát. Snažila se přetáhnout přes sebe jeho řáděním spadlou deku, ale on jí z ní stáhl a jeho fňukání přerostlo ve zlostný štěkot.

Podvolila se a on jí, vláčnou, stáhl z gauče. Pracně se vyhrabala na všechny 4 a on jí začal obíhat. Strkal do ní zezadu a pak zase chytal za tričko na rameni a tahal jí dopředu. Snažila se mu pomoci, i když absolutně netušila, o co jde a kam jí přesouvá. Dopracovali se do nedaleké koupelny (normálně asi 10 kroků) a on pokračoval ve směrování. Došlo jí to. Tlačí jí do sprchového koutu. Když tam dosedla, hrozně se jí chtělo spát a došlo jí, že je stále oblečená. Snažila se vylézt, aby se svlékla. Snažila se to psovi vysvětlit, ale přes zimnici nebyla schopna artikulovat. A i kdyby ano, psík byl neústupný. Packami a špičkou čumáku vlezl do sprchového koutu sám, aby jí zabránil se zavřít.  Bylo to překvapivé, protože se vodě vyhýbal od předchozího léta, kdy jim spadl do nedaleké říčky (ano, čtete správně, retrívr,  co se bojí vody… inu stane se). Po chvilce sprchování se jí ulevilo, ale Sam ji tam několikrát zastrčil zpět, asi i několikrát usnula.

Když se jí ulevilo, svlekla ze sebe mokré těžké oblečení a sáhla si pro osušku a župan. Pohladila psa a (prozatím jen) pár piškoty mu poděkovala za život. Když namísto do ložnice zamířila ke vchodovým dveřím, zase začal štěkat, ale ona mu vysvětlila : “To je, Samíšku, kdybych si volala záchranku, aby nemuseli rozbít okno ani dveře“, a dala klíče zvenku. A hlavou jí prolétlo, co by bylo se psem, kdyby jí odvezli RZ.

V kuchyni si udělala nápoj z léku proti horečce, uvařila si čaj a ohřála vývar. Na nic z toho neměla chuť,  ale zdálo se jí to rozumné. Pes už ležel na svém pelíšku v chodbě a jen občas nakukoval, jestli je jeho paničce lépe.

Bylo. Ten večer mu pelech odnesla ke gauči, spustila ruku, aby byli ve spojení a oba unaveně usnuli.

Od toho dne začal nový život jim oběma. Nový, mnohem lepší, život.